Pan Milota.
1.
Pan Milota tak sedí sám,
jak byl by k stolu přimražen,
a v myšlénkách je hlubokých, –
vždyť dnes svatého Rufa den.
Aj Rufa? den to Milotův!
tak slavný den, tak krvavý,
a sláva, krev, ta pálí tak,
jak uhel v srdci řeřavý.
A plamenem se rozvlaje
ve slavnostní den zločinu,
a plamen aby udusil,
dnes hlučnou dával hostinu.
By slavil Němců vítězství,
a zasvětil tu hanbu svou,
by přehlušil své svědomí
a pohřbil vinu krvavou.
197
Však morová jak nákaza
se smrtí černou plíží dál,
tak černým srdcem jediný
se hrůzný cit mu rozehrál.
Ten hlučný cinkot pohárů,
jak umíráček by to byl,
a víno to tak červené,
jak by je krví procedil.
A k slavnému kdy přípitku
se srazil pohár o pohár,
tu jakby zvonem rozlehlo
se v duši jmeno: Otokar!
A seděl tu tak zamračen,
a myslil jen a nemluvil,
až z málo přátel poslední
tu síň hodovní opustil.
A tak tu sedí zase sám,
jak zločinem by přimražen,
a v myšlénkách je hlubokých,
vždyť dnes – svatého Rufa den.
* * *
198
Tam venku chladno, venku mráz
tu noc přikrývá smrti snem,
a smutno tak a ticho tak,
jak na poli kdys Moravském!
A v duši tma, a v duši mráz
tu noc by přikryl smrti snem,
však hlučno tam a bouřlivo,
jak na poli kdys Moravském!
A jakby jaro nahradit
tam venku chtěl podzimní chlad,
tak v duši své pan Milota
by ukonejšil vinu rád:
„Dnes rok – hoj slavný den to byl
a věčným stkví se zápisem,
kdy strestaný ten zločinec,
kdy Milota byl vítězem!
Aj král to byl, ten slávnýslavný král,
před nímž měl já být odpraven,
a tehda jsme to změnili,
já vítězem – král zohaven!“
199
A vítr duje silněji,
a duše slova rychlejší:
„To pomsta byla strašlivá,
to zločin ze všech nejtěžší!“
„Že msta? aj – právem odplataodplata,
bych očistil tu hanbu svou,
já vraha jsem jen potrestal
za prolitou krev bratrskou!“
A vítr hučí rozhněván,
jak zrádce by mu ubíhal,
a vítr skučí bolestně,
jak na zločin by žaloval.
„Jak? právo tvé to? odplata?
kdy’s otce dítkám zavraždil,
a vlasť svou, vdovu truchlící
zde opuštěnou zůstavil?
A pláč a bída národa
od cizinců – tvá odplata?
O hrozná vlasti zráda to
a zrádcem’s ty – ty, Milota!“
200
A Milota tak sedí sám,
však ne sám – v duši rozdvojen,
v myšlénkách dvojích hlubokých,
vždyť dnes – svatého Rufa den!
* * *
Tam venku hučí vichřice,
a v duši zločin bouří dál,
a vře a pálí, hryže tak,
jak peklo by v něm rozepjal.
A tělo zde, – a duše tam –
tam krev – o krev to nevinná,
a v krvi matka se synem
jak pode křížem Maria.
O mrtev! a ran sedmnáct!
ach klesla matky záštita,
a v každé ráně – hrůza to –
vepsáno stojí: Milota!
A matka líbá mrtvolu,
a srdce – v bolu prázdnota –
jen jedno slovo v paměti,
jen jedno zná, toť: Milota!
201
A venku hrom! a vichřice
ta nese obraz krvavý
u letu chvatném, divokém,
a před zraky mu postaví.
A u zděšení Milota:
Já„Já ne – já ne – to Záviš byl!“
Však strašný v duši hromu hlas:
„Ty, ty’s ho zradně opustil!“
A Milota tu v zoufání:
„Já ne – mne Rudolf uplatil!“
Však vzteklý vichr bouří zas:
„Ty’s vlast, ty’s krále utratil!“
A před zrakem mu zděšeným
vyrůstá s dítkem matky stín,
a matka ta, to matka vlasť,
král Otokar, to její syn!
A osiřelé matky stín
bolestně šepce: „Bůh tě suď!
já nemám pro tě jiného,
než kletbu svou: Ty proklet buď!
202
Ten pláč mých dítek mučených
teď cizotou ve tvoji hruď
se vpij, a jedem stohlavým
tam vyryj věčně: Proklet buď!
A nikde neměj pokoje,
ni ve snu v bdění za hrobem,
a noha tvá ať vede tě
za krvavým jen zločinem!
Tak proklet buď!“ S tím zmizel stín,
a svíjí se ten velikán
ve hloubce činu slavného,
jak pekla trestem byl by hnán.
„Ó proklet buď!“ se vichrem tam,
se v sále, v duši rozletí,
„a nikde neměj pokoje, –
a proklet buď i ve smrti!“
V tom s věže bije dvanáctá,
a strašný, obrovský ten hlas
se dolů nese, líně tak,
jak v zločinném vědomí čas.
203
A uslyšel pan Milota
půlnoční duchů hodinu,
a ze snění se probudil,
ze zločinu, zas k zločinu!
A v tmavé síni sedí sám,
jak zločinem by přimražen,
a v myšlénkách je hlubokých:
„byl – byl svatého Rufa den!“
204