„Ten tisíc tedy hned a druhý teprve
vám Vácslav vyplatí, až po mně zdědí statek!“
A ona vyplakat zrak mohla do krve,
již byla nevěstou, a chystán v domě sňatek.
Den ke dni blednula, neb zrak se bránil snům,
pod ní se třásl krok a pálilo ji čelo,
a tupě hleděla v ten celý ruch a šum
a sotva věděla, co kolem ní se dělo.
Ni slova neřekla, když o ní mluvili,
když čeleď říkala, že v městě bude paní.
To o ní nemluví. Ji na dno mohyly
za krátko uloží a hlínu hodí na ni.
Však osud nechtěl tak. A tiše, oddaně,
nechť v duši cítila, že život dává v sázku,
od záře oltáře šla muže po straně,
jak tělo bez duše, přes mrtvou svoji lásku.
Pak v město odjeli, kde v úřad chodil on,
kde ona najíti si měla domov druhý;
vlak pádil ku předu, však zpětný všeho shon
jí srdce s sebou bral tam zpátky v rodné luhy.
Muž lásky plný byl i pohledu si všim’,
a ruce hladil jí a na rty tiskl silné,
svůj odpor zlomila a soucit měla s ním,
je jeho!... Tedy žít! a snad i k němu přilne!
A třeba jináče jí kreslil dříve sen
čas krásných líbánků, kdy touhou ještě práhla,
tak plný vroucnosti a tepla – jarní den –
v nic nedoufajíc už, klid našla zponenáhla.
Jen mlčky nořila se celá v práci svou
a nesla oddaně teď úkol věrné ženy,
jak po západu strom, když obklopen je tmou,
i s luny paprskem je chladným spokojený.
Však i ten uhasl a nevrátil se zpět.
Co dítě povila, vždy bylo hůř a hůře,
už její obličej nes’ trpkých slzí sled,
a on se zlostně smál neb seděl, čelo v chmuře.
Již pozdě na večer a v noci docela
nad spícím dítětem neb nad svou bděla prací,
a tajíc v prsou dech se bázní zachvěla,
když náhle slyšela, že jeho krok se vrací.
Že masku odhodil, již pohleděla dost
mu v duši hluboko, a viděla v ní s hnusem
dav chtíčů svářit se, jak psům když hodíš kosť,
bez lásky prázdnotu, jen se sobectví kusem.
Tak napřed tušila, co čeká na ni dál,
kol cesty viděla jen bodláčí a hloží
a pozdě do noci, co děcka dech kol vál,
se často modlila a dlouho na svém loži.
A přišly výčitky a přišel pláč a svár.
„Tvé věno! jaký vtip! co mluvíš? Tvoje věno!
jsme s ním už hotovi – těch bídných zlatek pár!
Ty musíš o pomoc mi domů psáti, ženo!
Ach, jak jen ošálil mě starý dědek ten:
jen čekej, po smrti, až po mé smrti, praví.
A kypí životem a pije celý den –
eh, ďas to všecko vem a nejdřív jeho zdraví!“
A jednou poručil: „Hned nyní domů jeď,
a všecko přines mi, neb nevracej se více
mi nikdy přes ten práh... jsem propuštěný teď..."
Tu na smrť zblednula a zakryla si líce.
Pak věci složila i dětský vzala šat,
pro slzy nevidouc, a v náruč svoji jemnou
si dítě rovnala, by nevál na ně chlad...
On vzkřikl: „Dítě nech, to bude tady se mnou!“
A tak se vrátila. Strhaný v tváři rys,
tak bledá, uchřadlá, že doma se jí lekli,
ji sotva poznali. Jen hafan jako kdys
ji vítal štěkotem a skákal jako vzteklý.
Svou sílu sebrala, jen chvění ve hlase,
že stůně, pravila, a že jde po své touze,
však potom v samotě bez síly vrhla se
v své matky náručí a plakala v něm dlouze.
Květ z půdy vyrvaný, kde měl své kořeny,
tak vábně pučící a plný živé síly,
bez záře uvadlý a větrem zlomený
tak bez vší naděje se níž a níže chýlí.
Však otec na muže i na dítě se ptal,
i odvrátila se, by ušla jeho hledu,
a cítíc, že je host, a cítíc hrozný žal,
hned šeptla bratrovi: „Jen na pár dní sem jedu!“
Leč za dnem kráčel den a ona zůstala.
V svém koutku celý den se tajila a šila,
tak klidná na pohled a v duši zoufalá,
jen večer chodila na místa svoje milá.
Od slídných pohledů ji v samotu hnal stud,
pod skálu k potoku, jenž jak by nes’ jí zprávy,
a v les, kde obličej svůj horký, který chud,
v nesmírné bolesti do vlhké kladla trávy.
Tu na vše myslila: na mladé svoje dni,
na lásku ztracenou, na bídu, která pálí,
na smutnou budoucnosť, urážky poslední,
a nejvíc myslila na dítě svoje v dáli.
Jen o ně chvěla se, jak o své zrnko klas,
a touhou zmírala za dlouhé bez snů noci
a s bázní čekala, jak dále bude as,
až matka po slibu, proč přišla, řekne otci.
„Nic otec nechce dát!“ – „Pro Boha živého,
a co se s dítětem a co se se mnou stane?“
„Sám nemá prý a dost prý máte od něho.“
Byl marný její pláč a prosby její plané.
A potom cítila, jak co den čekají,
kdy zase odjede, a nevlídně k ní patří,
již na smrť myslila a na skon potají
a padla v mrákoty, když zaslechla hlas bratří:
„Co tady ještě chce! Kdo živit bude ji?
Přec věno dostala a s věnem svého muže,
a jestli čeká víc – to marnou nadějí,
nám také nekvetou tu v lenošení růže.“
A druhý bratr řek’: „Nu, krásná matka to,
na výlet odjede si domů od dítěte,
to nechť si hlídá Bůh, když v nebe nevzato –
nu ovšem, po lesích to také samo kvete!“
Tu jednou spatřila, jak ve dubový stůl,
že v obci starostou byl, otec zavřel daně,
peníze kladl tam... a s pohledem, v němž půl
je vášně a půl stesk, své oko vrhla na ně.
Jak zvíře divoké, když bije v klece mříž,
jí touha otřásla své dítě vidět zase,
jí oči vzplanuly ne září, ohněm spíš,
jak planou šíleným v zimničném, suchém jase.
Pak ráno druhý den všem řekla: „Odjedu!“
své věci skládala, jak vítr když hne stvolem,
se ruce třásly jí, a bázeň v pohledu,
se rychle loučila – svět celý šel s ní kolem.
Jen otci podivný se zdál ten náhlý chvat.
„Dnes zůstaň!“ – „Nemohu, již nevím si zde rady...
...on ani nepíše... a umřela bych snad,
jak se mi zastesklo tak náhle u vás tady.“
Když domů přijela, muž jako ubohý
se tvářil v starostech a zřel k ní s chtivým okem.
Svou kořisť – zločin – hřích mu vrhla pod nohy
a k svému dítěti se obrátila skokem.
To k sobě zdvihnula, to zulíbala v ret,
to pevně vinula a tiskla v náruč svoji,
že nikdo, ani on, ba ani celý svět
je nerozloučí víc a nikdy nerozdvojí.
Muž vlídně hleděl k ní a sladkým hlasem svým
a s milým úsměvem se ptal, zda více nemá,
a jak tam venku je, a že sám chtěl už k nim.
Ni slova neřekla, jak zpět by přišla němá.
Pak přitočil se k ní a políbit ji chtěl,
však s hrozným pohledem jej odstrčila zpátky,
on drsně zasmál se, jak pily zvuk by zněl,
a z domu odešel bez výčitky a hádky.
Do rána čekala. Noc dlouhá nedala
jí ani spánku mžik, jen čistým Bůh jej střeží,
jak rána do duše jí hrozně padala
ta každá hodina, když uhodila s věží.
A divé myšlenky se hlavou honily,
hned život! a hned smrť! to křičelo v ní plesem,
suchého nábytku praskání přes chvíli
se tichem ozvalo, až schoulila se děsem.
Když ale svítalo, tu s děckem vyšla ven.
Kol prázdno v ulicích. Jak dutě kroky zněly!
Jen zástup hýřilců ji potkal, zveselen,
v něm jeden drsný hlas hned vtip měl pro ni smělý!
Ten hlas jí známý byl. Ten hrozný drsný smích,
ten hnal ji dál a dál a štval ji do daleka...
Teď chlad ji ovanul, a v ranních parách svých
se halíc, v ústrety jí zašuměla řeka...