Kraj horský zrodil Vás a vtělil Vám svou duši!
Tvrdou a tvrdohlavou – duši neústupnou.
Když v kraji bezpečném duše i mozky ztupnou,
Vy stál jste u bubnu, a byl jste ten, jenž buší
jak srdce v národu zvon – na stráž jste je volal,
prosycen láskou, láskou nekonečnou,
a živou nadějí aby ten národ zdolal
své viny, bludy – v budoucnost šel věčnou...
A měl jste nepřátel – kolik jich muž mít může!
Nebyla cesta Vaše cestou hvězd a růží.
Však, byť i zatvrdlý a zšedlý, šel jste, muži,
neboť jste věřil vždy, že čest i ďábla zmůže.
Hor pohraničních měl jste vidinu,
ve zracích svých a v duši jste ji nosil.
A svého lidu v šťastnou hodinu
jste věřil, Boha, Věčnost za ni prosil.
Kdo zrozen jak Vy z té látky prahorní,
by smrti moh’ se bát a šklebu nepřátel?
Komu je divno dnes, že jste tak jasně šel
do čela lidu svého do fronty národní?
Hor Vašich volal hlas a země naší tíseň,
všichni Vás volali, i my za „hranicemi“...
Na mnohém z bratří těch už roste smutná plíseň,
však zbývá ozvěna: Ach, kdyby tu byl s námi!
Život! – Ach, život Váš! Když člověk vzpomene,
jak, synek tvrdých hor, se za svůj národ bil!
Ten národ vrtkavý nevděkem vyzdobil
jen Vaši šedou skráň – oči Vám nevzal, ne!
Ty oči horáka hledí do daleka,
do budoucích let, dní.
Ty oči horoucí, v kterých to vře a lká
nesmírnou touhou – snad jde do daleka,
že nad námi se jednou rozední!