Ze světa dívčích snů, ze smavých kouzel
pohádky máje, jež si duše spřádá
na prahu žití, Tebe záhy vzbouzel
hlas ujařmených. Za ním šla jsi ráda
od plachých blouznění, když los, jenž určí,
tak pouze vyvoleným, Tobě záhy
pokynul tam, kde vzlet i síla tvůrčí
Ti zjevily cíl životní Tvé dráhy:
zapomnít sebe, sloužit Vlasti pouze
oddaně, pokorně a ze všech sil!
Tak celý život zasvětilas touze
té vznešené: Tvůj lid kde zápasil
za práva svá, po jeho stálas boku
s nadšenou písní na rtech. Česky vřelá
ta píseň Tvá vždy ze srdce Ti zněla –
od Šumavy až k Tatrám hrdou sloku
Tvé „Chodské“, z níž vzdor nepoddajný sálá,
po věky hora hoře, skále skála
vždy znovu sdílet bude. – Řadou let
za bojů stávalas vždy v prvé řadě,
vždy bdělá, zanícená vždy tak mladě
pro vše, co z dávných, těžkých, dusných běd
vyprostit mohlo trpitelku drahou,
jíž sloužit nejvyšší Ti bylo snahou,
a nejsvětějším cílem. Bylas všude,
kde nadšení i práce rukou Tvých
kdy bylo třeba. Zanedbané, chudé
leželo pole ladem. Do těch lích,
brázděných těžce neústupným pluhem
v kamení, hloží, do těch prvních brázd,
jež vyorány po zápase tuhém,
tak těžko bylo zrno k zrnu klást,
by vzešlo úrodou. Ty zřelas vůkol –
přemnohý ještě čekal těžký úkol!
Hle, sestry Tvé... jich zželelo se Ti,
jak žily v jakéms pustém zakletí –
že dnes i ony za vyšším jdou cílem,
že dnes i ony k slunci hlavy vznesly,
je Tvojí zásluhou, to Tvým je dílem!
Z tmy ujařmení za Tvými šly hesly –
Ty s něhou ženy, ale silou obra
jsi vedla řady nepřehledných čet
po stezkách práva, krásy, pravdy, dobra,
výš na výsluní, k světlu, stále vpřed!
Statisíce Tvých sester Tobě vděčí,
že tvůrčí duch Tvůj radostně se chápal
jich vedení, že láskyplnou řečí
i krásným příkladem v nich svatý zápal
jsi vzbudila... Dnes, kdy Ti hlavu stáří
pokrylo jíním, pohleď dokola:
statisíc vděčných očí vstříc Ti září –
več Ty Jsi věřila, to plápolá
dnes v srdcích všech... Zdar, bojovnice práva,
v něž doufala jsi celým srdcem Svým
a celou duší Svou, – buď dlouho zdráva
a blažena Svých tužeb vítězstvím!