EVROPA
Z centru tvého –
srdce žhavého a dumavého,
úzkostně jsme před lety kdys’ vyšli,
na východ se dali.
Vln tvých krajů jak jsme vzpomínali
v nelítostné dáli!
O tesknici naší zvíš-Ii,
lovící tvůj přízrak v oblacích,
lesů tvojich píseň, vod tvých smích?
Po nesmírných pláních, přes vysoká sedla,
na východ, zas na východ nás cesta vedla.
Jako posel Noemův, tak duše létla
za větvicí míru zelenou!
Nesčetněkrát zhasla majáků všech světla,
nesčetněkrát v mlhu studenou
jak pták unavený touha naše slétla,
jako ve tmu padá připálený hmyz!
Pralesy a pouště přečasto nás zřely,
že jsme ptali se: Ty – zdaž jsi byla kdys’?
Ale přece jsme tě nezapřeli!
Slunce polární nad hlavami nám plálo,
v tichu bílých nocí srdce zkomíralo...
Slunce tropické a hvězdné jižní nebe
na míle nás vzdalovalo tebe...
Moři bez hranic nás lodi černé vlekly,
tajfun úskočný v nás pral i monsum vzteklý!...
Luzné ostrovy nás sváděly jak ženy,
květy házely i úsměv roztoužený
v tváře nyjící, na roznícené hlavy:
zůstaň, dravče plavý!
Nezůstali jsme a za tebou jsme spěli!
Atlanticu vody oddělily nás
25
od velkého světa!
Ale před námi už stkvělý,
Evropo, tvůj břeh nám netušeně zkvétá
po tolika bludných letech zas’?
Pohlcujem’ míle, moře pohlcujem’,
závan vzduchu rodného v svou zachycujem’ hruď.
Ach ano, tak je to: v závod s větrem plujem!
Skořápko ty ničemná, och, ptákem buď!
Dosti již bylo šilhavých a žlutých
i hnědých, rudých, černých otroků,
již nosili nám na svých plecích vzdutých
tíž’ zavazadel v tlamy jeřábů!
Již dosti hraček těch i zázraků,
kejklířů z Kantonu i lstivých Arabů,
žen pitvorných, nečistých žebráků!
I tebe dosti, hřmote Ameriky,
obludné domy, konstrukce a mosty,
bezedná Burso, svárlivé tvé křiky
nedojmou duše, jejíž rozlet prostý
dnes tíhne k zdroji čistému ve stínu lesa mého,
hlubokého, tajemného...
Skálo na obzoru – to’s ty, ó, Francie?
Pevnino dlouho ždaná, ve snách vytoužená,
to’s tedy ty? – A v mraky zahalená?
A nevlídná – a krví čpějící?
Na levo jste to vy zas’, břehy britanské,
sveřepý Severe, v mlhách se chvějící –
a v dálce tam je Rýn a hory germánské? – – –
Mlhavý a smutný měsíc vždy je listopad.
Sotva truchlejší je jinde než u těchto břehů:
soumrak, déšť a chlad.
Kde jsi vyplýtvala, sirá země, něhu
léta prudkého a Října hojných vnad,
26
kde jsi, obraze, zahrado zelená,
planoucích růží trsy,
jež nás měly uvítati v přívalech?
Tož stařenou jsi přec, kdy tvoje vyschlé prsy,
tvář rozbrázděná vášní, zpleněná
žízní krve věčnou, hrobný dech
tvých zvrhlých úst a lstivý, krutý zrak
spíš mluví o smrti, než zmládlou písní hrá?
Navždy nebesa tvá zastřel černý mrak
přelidského záští?
Navždy úskok, lest a zrada vyvěrá
z tvojich pramenů,
dýka zákeřná se skrývá v rudém plášti
věčně dravé zloby germánské,
navždy choré slunce tvojich dnů
chřadne v mlze, stkané ze msty románské?
Cizí je mi náhle tato vratká síla,
cizí jsou mi tyto ruce řezníků!
Duše, pevná buď, bys den svůj vykoupila
spravedlivým snem volného života,
duše, dobrá buď, bys bratří poutníků
píseň zaslechla, je vínem pohostila,
duše, jasná buď, by hmoty temnota,
tíha pozemská tě v bezdno nezvrátila,
abys, neodvislá, na své zemi stála:
Smělost – čistota!
Jako skála!
V centr tvůj,
v dumavý a žhavý koutek svůj,
jazýček jenž bude mezi vahami
světa citu, světa vůle – Ducha, Těla,
v kraj ten líbezný a přeznámý
vracím se a duše zní ti celá:
domov můj!
27
Vůkol čarodějný kotel vře
odvěčných i stále nových hříchů!
Blýská závistí a pustou pýchou hřmí
obzor nad propastí, jež se otevře,
aby zhltla ve svém rozjitřeném břichu
příval lidské lži a panství lidské tmy.
Ty však, jehož jsme tak vzpomínali,
malý ostrove, tam v nelítostné dáli,
daru pradávného nezmarni:
Chuti ostré k životu a volné jaré síly!
Stárne Evropa, tep srdce umdlévá a chladnou její žíly!
Ty, malý ostrove, ty nestárni!
28