PROLOG
Miluji zemi, z níž vzešel jsem. Jaro, jež zpívá peřejemi, skálu, jež horkým kolesem žhnoucího slunce zdeptána, sní o květech, jež jednou vyvstanou z ní... Horký a slavný letní den, jak znám jej tam u nás v polabském kraji, i podzim štědrý, jenž opředen babím je létem, kdy hrozny zrají. A pole lán a hvozdu stín, studánky lesní taj, mrak horský, jenž padá do hlubin, lučinu tichou, tesknou báj modravých chlumův a doubravin. Miluji rod svůj, s nímž mne Bůh spial tajemným svazkem krve, kdy životu mému klíčiti dal v praotců srdcích prve, kdy Prvnímu na Řípu řekl: Ó, stůj, vetkni svůj meč a ponoř svůj pluh, tvých dětí vždy širší a plodnější kruh zde řečí svou života píseň zpívej, odvahu k činu vzývej! Miluji oráče, rozsévače, žence i žnečky, když zpívají, husopasku, jež bujně skáče po hrázi řeky, kde výskají osmáhlí, nazí chlapíci. Miluji ohnivé, štědré rty, oči, tajemstvím zářící, 9 laskavé dlaně, hladící, a srdce, zrající pro chvíli, kdy řekne ti: Milý – ty! Miluji píseň, kdy odrazem Věčna života krása v ní hovoří k člověku o věčné lásce, jež nekonečná je v stálém zrodu od věků do věků. Píseň, jež tančí a ozvěnou rýmu hovoří všemi silami země, vzdává se větru předjarnímu, jenž vzbouzí vášně a květy ve mně. Miluji chvíle, kdy celý svět zní, jiskřivý okamžik polední i svaté echo půlnoční. Tehdy já odkládám těžkou zbroj, helmici s péry snímám, ruce spínám! Uprostřed květů, kde tiše dlím, uprostřed včelstev, jichž slavný roj nade mnou hučí a zpívá, uprostřed bratří svých, jichž píseň živá ve věčný proudící hymnus splývá, skloním se, k Bohu se pomodlím: Věčný a v nás všech Přítomný, dík za Tvůj den, dík za Tvoji noc. Ruka Tvá vediž mne, živná moc milosti Tvé buď povždy se mnou, k oasám vlažným veď mé sny, nedej mi bloudit’ nocí temnou, ohnivou krví a jarou mízou naplň mé svalstvo a srdce ztuž! Dej, ať jsem volný a silný muž, bych nikdy nekvílel za cizím prahem, 10 bych nebyl obtížnou lidskou hlízou, žebrákem drobtů, své svobody vrahem, zrádcem své lásky a víry a síly! Dej však mi též tvrdosti dar a pevnou ruku, pavézu mocnou, štít svůj bílý: Podlost a lež, šalba a klam v honosném hluku, sektářství temnota vůkol mne šílí a víry zmatků vůkol mne plují – – – Podlosti nemiluji! – – – Tvrdosti dar a pevnou ruku! Pavézu mocnou, štít svůj bílý! 11

SBOHEM!
Měsíci, jenž’s provždy vyznačen byl rudým ohněm v břitké sudbě mojí, poznamenaný a sžehující na popel vždy výnos pyšných žní, provázíš mne mezi tyto lesy, mezi tato horstva sopečná, Červenci! Na východě v opálové poušti nesmírného nebe, veliký se zdvihá obzor manžurský. Ale západ, žíhaný a dravý jak bengálský tygr, cedí krev na širokou step, jež leží za námi – nad ní svítí pravoslavný kříž! Sbohem, sbohem tedy, veliké ty pole krve. Hakeldama! Nepromluví ke mně tiše malý Iljuška, zrakem zaníceným neprovodí Aglaja, s moudrostí svou nesdělí se stařík Grigorij, steskem jinošským mne Saša nedojme, noc přichází po večeru bouřlivém, v tmy se unavená země ponoří, jen zsinalý měsíc shlédne tesklivě na širokou step, jež leží za námi... Sbohem, sbohem tedy lide s duší dítěte, s palmou v ruce jdoucí k hrobu božímu, slepý k ostří nožů saracenských, lide temný, ukrutný a zlý, 12 na nějž Bůh tvůj shlédl tolik přísně. Nejistoty tíseň, zmatku tíž ve tvých očích azurových kolikrát jsem zřel! A za temných nocí sibiřských, vítr kdy táh’ od kirgizských plání a sliboval vlahou jarní vůni turkestanských květů, hlas minula tvého šel mou duší, zazvučela píseň Ilji Muromce, zazvučela, zahlaholila, širokou a svatou rozlila se Rusí... Sbohem, sbohem tedy pole lásky nesmírné! Neuvěříš, že jsme milovali? Neuvěříš, že jsme umírali pro tvé velké Příští? Jako velké oko vyčítavé za mnou hledí posvěcený Bajkal. Fatou morganou v něm zázračnou Moskva zrcadlí se, Ivan Veliký, paschálný zvon duní po vší zemi, lidé vítají se, celují, zašeptalo všechno mezi slzami: Christos voskrese! Tak tě zřím jak ve Veliké Noci, usmířenou s Bohem, usmířenou s lidmi, o slavnosti Vzkříšení. 13

TAJGA
Duhový něžný pták usedl na jeho hlavu. Tišina bez hranic. Květy, jichž nikdy lidský zrak neviděl do té chvíle, veliké zvonky, modré i bílé, ronily rosu ve vonnou trávu. Zde rudou krví daleká ruská země se mrví, v tajemný sibiřský les ze slovanských cév proudí mladistvá síla. Moravský junák zde kles, květy, krev! barva červená, modrá a bílá... Duhový něžný pták usedl na jeho hlavu. Jarních vod hlučný příval slunce, jež proniklo lesní mrak, šum hmyzu, jenž kolébal trávu, vše očaroval duhový pták, jenž zpíval: Za mnoho a mnoho dlouhých let Tvé tělo se v květy promění! – Studená sibiřská země se rozžehne Tvojí krví! Zapomenuty budou starosti drobné, zlé chvíle, 14 Svět bude dýchat pokojným, širokým dechem. Po dlouhé půlnoční bouři růžové jitro poslední rozsvítí hvězdy. Tajemný kruh všech Tvojich bratří, spících ve všech lesích i nivách tohoto světa, zde se shromáždí k posvátné tryzně. Dech mateřské země sem k Tobě zaletí i sílu Tvé oběti přenese domů! Vodu živou novému pokolení, jež vytryskla zde, kde uhasla Tvoje hlava. Vodu živou, čirou a vonnou, tajemnou jak tajga. Po celém světě všude, kde Tvoji prošli bratři, rozžehli bílý i rudý plamen svých barev. Ale zde daleko, daleko tajemný plamen vydá studená země, nový život z ní tryskne! Uprostřed barev rudých, modrých i bílých Tvé tělo se v květy promění, jichž nezřelo umdlené lidské oko. Ohromné květy sibiřské tajgy, rudé i bílé. Jich vůně bude opájet, živit širokou ruskou zemi. 15 Jich krása hovořit bude k celému světu. Tak zde bude hořet zimou i létem na věky. Tak zpíval, když jarních vod hlučný příval hřměl vůkol a obmýval krvavou hlavu, v níž jasný a dosud živý zrak s nejčistší oblohou splýval, duhový něžný pták... Tišina bez hranic... 16

VLADIVOSTOK
Zde stojím na pevné skalnaté zemi... Přede mnou dálky moře, v něž doufám a jichž se bojím pro skrytá strádání a věčné hoře blouznivých srdcí lidských, v nichž němí běsové, zakletí od věků, spí. Z mlh opálových, z nichž obzor je stkán, kde přízrak mé lodi se stkví, pod šlehem náhlého slunce, hle, vystoupí Tichý Oceán. Zde stojím na pevné skalnaté zemi, na ruské zemi. Mezi všemi zeměmi světa a světa díly zní žhavý a milý hlas hořkého, živého utrpení tisíců srdcí pokořených, hlas panenské země nezorané, šťav sopečných šumivé vření, hvizd stepního větru, jenž pouštěmi vane a hučí v ulicích pobořených, hlas zkazky sněhových plání širých, krvavých potoků, sžehnutých měst, velikých křížových cest: Tak mluvíš ke mně, ruská země! Kolikrát toužil jsem prodrat’ se k tobě, až k tvému velkému srdci v tvé hrudi. Slovy, jež studí, zamkla jsi těžké přístupy k sobě. Zamlklá píseň sirá 17 nad tebou kvílí – a nad tebou víří zmatený chaos rudý a tmavý, krvavé šílenství z něho zírá... a po celém světě se šíří proud rmutu kalný a divý a dravý, v němž úpí bolestná, očistná víra, duchové horečky nejvyšší napětí, nejvyšší oběti! Zde stojím na pevné skalnaté zemi. Srdce své hojím velikou láskou, jež duši rve mi, neb kořeny mé zarostly hluboko do půdy tvé – – – Jednou hlas tvůj i můj se spojí ve velké svaté zavolání. Z kalného rmutu hvězdy se zvednou, a jako v stříbřitém polárním plání nad točnou této blouznivé země chvěje se slunce severní, tak vzplane tvář veliké svobodné duše tvého i mého rodu. Nad tvými i mými lány se dní, vše kypí šťavami, přísliby zrodu. Bez konce naše bude niva, mladá a nová a živá! Proto v tvou půdu krev moje proniká, v ní sudba příští se tká, proto mé kořeny hluboce vryty do tvých jsou útrob, v jichž temnotách skryty nové hřmí cévy života. 18

BONE VENTE!
Veliké vy vody východní, pouště nesmírné, jež nesou nebesa na svých těžkých bocích kolísavých, vítám vás, zrcadelná pole lichotivá, v klín svůj jímající tlumy oblaků, pozdravuji vás! Ponesete vy mne v nekonečnou dál’... Jitry růžovými den můj zotvíráte! Znamení je zde, zvon duní polední, těžce vydechuje velký ještěr temný, sbohem, břehy Nipponu, a ty, tam v dáli, Rusi! Za námi je žluté mraveniště, šikmooká Kytaj-Čína! Za námi je nejsvětější pevnina, nejzářnější krystal hvězdy naší, Asie! Ale teď, od země oderván, na jezero hladké svátý list, nepatrný mezi nebesy a vodou hmyz, trčím zde a zádumčivá úzkost kvapem zapřádá mě ve svůj stín. Na západě, jenž mi včera ještě růžovým byl Východem, zažehnuta plane hrozná hranice, irisový den se spaluje, temný příznak země ještě doutná v něm. Ale na popel v něm také ztravuje se hrdá minulost? 19 Noc přichází – černý rozsévač hvězdných zrn, jež kvapem vzcházejí, a nyní též on, japonský lampion, bronzový měsíc! Konečně zas’ sám a v nesmírné té poušti kolikráte sám! V hrozivé té tišině však zaznívá náhle jakýs’ hlas, hudba tlumená či dutý polozpěv, je mi, jako když mě kdosi osloví, za ruku mě vezme: „Včera ještě v přímém poledni nezkrušen jsi stál, rovný jako topol v prudké vichřici, v nocích temných jako maják přesný, s klidem ve tvář Smrti hledící, – a teď by ses bál? Či tě leká velký tvrdý lán? života, jenž dosud nezorán? Mrakem děsí tě snad zítřejší tvůj den, v nejistotách sudby že je zapředen? Dálek klamivých tě sliby mučí, srdce přístav hledá, kde by zakotvilo? Čistý zdroj, by svěží doušek pilo, novou silou bilo? Bouří příštích hrom tvým nitrem hučí?“ Ticho... Noc je těžká jako olovo. Namáhavě zvedá křivolaký hřbet moře fosforeskující. Z moci tvé, ty černý netvore, tedy ještě žiji! Tajfun minuli jsme, z japonských těch vod, úskočných a žravých, vypluli jsme dobře, 20 nesmírná však pláň jest ještě před námi. Z včerejšku třesk zbraní ještě zaznívá v rozjitřený sluch, krve zápach ještě chřípí dusí, dýmu čpavý jed se v oči vžírá... Nesmírná však pláň jest ještě před námi! A již zemi zase větřím v daleku, stinné ostrovy, pak slunce kalifornské, břehy Ameriky hlučící, přeplněné lidmi, domy, stroji. Nová bojiště zas’ čiji, zápas odvěký. Hmoty vzdor a prudký útok Ducha, davy slepé, vůdce zlé i dobré, tanec vířivý, v němž Zmar i Početí v bizarrním se drží objetí! – – – Nuže, konečně jsi zde, o jitřní zoře! Konečně je zlomen temný kruh ničivých tvých sil, ó noci chmurná! Modř a zeleň pode mnou je, v dáli šarlat a pak zlato nade mnou! Prosvětleným slaným vzduchem osvěžen vpřed letí můj duch před lodí svou, safírová dálka vítá jej, vlídně kynou korálové ostrovy, nesmírná, však slavná pláň je před námi! Nuže, konečně jsi zde, o velké poledne, jiskřivé jak zlaté víno v nádobě, planoucí polnice! Zas’ mě vyzýváš, jak sok můj ve střehu mě piješ očima a biješ na můj štít. Hoj, tedy nesmírná ty pláni před námi, buď zdráva! Jest ještě větší, než je tento Velký Oceán, moře života! 21 Jsou ještě tajemnější hloubky, dálky svůdnější, jsou ještě zápasy, tam čeká vítězství, výpravy odvážné, kořist a výboje, však někde uprostřed i tichý ostrov je, zelený, plný jara, kde možno spočinout’ a v klínu milostném rozžehnout’ život nový, jenž by mně byl podoben! A jako před lety mě provázel na jižní moře sladký pozdrav italský, tak nyní ke mně hučí se všech stran táž slova, – oblaka je na mne střásají, sám opětuje mi je oceán: Bone vente! Bone vente! Bone vente! 22

VELKÝ OKAMŽIK
V té nekonečné, těžké závrati, jíž ohluší tě kolotavý svět, v té opojné a sladké závrati jež k srdci země rve tvou duši zpět, v té bolestné a plodné závrati, v níž tvůrčí žízní slyšíš srdce pět’, v té chvíli, kdy v tvou bytost zšeřelou stín boží zasáhne a do hlubin tě vzruší, – v té nekonečné, těžké závrati, kdy z nitra sopečného lávou vyvřelou tvůj zdivočelý život hněvně kruší jas nadějí, – se náhle navrátí zas’ k tobě dávný velký okamžik a usmíří tvou duši! Bez hlesu odevzdaně umírali v boji! Na smrt šli s úsměvem! Oddaná pokora – ta byla jejich zbrojí! A krví sytili nenasycenou zem’ pro velkou lásku svoji! Daleko široko jich těla pokosená na pláních žitných kvetla. A zříce nebesa nad sebou otevřená šli do věčného světla druh v druha zavěšen jak průvod svatební! Viděli nesmírnou poušt lidskou v soumraku, v němž zetlí nenávist dřív’, než se rozední, věřili zázraku! Teď zřím je zřetelně, jich rozeznávám tváře, zřím tebe, jenž jsi pyšně prapor nes’, tys dělo řídil, tys pod svým koněm kles’, tys volal polnicí, tys v útok velel jaře, – vy bratři nesmrtelní, v svých vozech když jste spali, jak malé děti, ruka v ruce, snící 23 o rodné zvonici nad vsí tam v známé dáli, svátečním zvonem znící! Když v nekonečné, těžké závrati života úporného zmáháš drsné dny, když cesta zarůstá ti, osud nevlídný tě hostí úskoky a rozbitými sny, – tu síla bratrství tě vláhou zaleje, všech známých zraků svit ti srdce zahřeje, stisk rukou ožije v tvé dlani studené! Za noci měsíčné pak beseduješ s nimi jak kdysi. A toužíš vpíti v sebe zraky vznícenými jich nesmrtelné rysy. A sepneš posléz’ ruce znavené, bys za veliký svatý okamžik vzdal Bohu dík. 24

EVROPA
Z centru tvého – srdce žhavého a dumavého, úzkostně jsme před lety kdys’ vyšli, na východ se dali. Vln tvých krajů jak jsme vzpomínali v nelítostné dáli! O tesknici naší zvíš-Ii, lovící tvůj přízrak v oblacích, lesů tvojich píseň, vod tvých smích? Po nesmírných pláních, přes vysoká sedla, na východ, zas na východ nás cesta vedla. Jako posel Noemův, tak duše létla za větvicí míru zelenou! Nesčetněkrát zhasla majáků všech světla, nesčetněkrát v mlhu studenou jak pták unavený touha naše slétla, jako ve tmu padá připálený hmyz! Pralesy a pouště přečasto nás zřely, že jsme ptali se: Ty – zdaž jsi byla kdys’? Ale přece jsme tě nezapřeli! Slunce polární nad hlavami nám plálo, v tichu bílých nocí srdce zkomíralo... Slunce tropické a hvězdné jižní nebe na míle nás vzdalovalo tebe... Moři bez hranic nás lodi černé vlekly, tajfun úskočný v nás pral i monsum vzteklý!... Luzné ostrovy nás sváděly jak ženy, květy házely i úsměv roztoužený v tváře nyjící, na roznícené hlavy: zůstaň, dravče plavý! Nezůstali jsme a za tebou jsme spěli! Atlanticu vody oddělily nás 25 od velkého světa! Ale před námi už stkvělý, Evropo, tvůj břeh nám netušeně zkvétá po tolika bludných letech zas’? Pohlcujem’ míle, moře pohlcujem’, závan vzduchu rodného v svou zachycujem’ hruď. Ach ano, tak je to: v závod s větrem plujem! Skořápko ty ničemná, och, ptákem buď! Dosti již bylo šilhavých a žlutých i hnědých, rudých, černých otroků, již nosili nám na svých plecích vzdutých tíž’ zavazadel v tlamy jeřábů! Již dosti hraček těch i zázraků, kejklířů z Kantonu i lstivých Arabů, žen pitvorných, nečistých žebráků! I tebe dosti, hřmote Ameriky, obludné domy, konstrukce a mosty, bezedná Burso, svárlivé tvé křiky nedojmou duše, jejíž rozlet prostý dnes tíhne k zdroji čistému ve stínu lesa mého, hlubokého, tajemného... Skálo na obzoru – to’s ty, ó, Francie? Pevnino dlouho ždaná, ve snách vytoužená, to’s tedy ty? – A v mraky zahalená? A nevlídná – a krví čpějící? Na levo jste to vy zas’, břehy britanské, sveřepý Severe, v mlhách se chvějící – a v dálce tam je Rýn a hory germánské? – – – Mlhavý a smutný měsíc vždy je listopad. Sotva truchlejší je jinde než u těchto břehů: soumrak, déšť a chlad. Kde jsi vyplýtvala, sirá země, něhu léta prudkého a Října hojných vnad, 26 kde jsi, obraze, zahrado zelená, planoucích růží trsy, jež nás měly uvítati v přívalech? Tož stařenou jsi přec, kdy tvoje vyschlé prsy, tvář rozbrázděná vášní, zpleněná žízní krve věčnou, hrobný dech tvých zvrhlých úst a lstivý, krutý zrak spíš mluví o smrti, než zmládlou písní hrá? Navždy nebesa tvá zastřel černý mrak přelidského záští? Navždy úskok, lest a zrada vyvěrá z tvojich pramenů, dýka zákeřná se skrývá v rudém plášti věčně dravé zloby germánské, navždy choré slunce tvojich dnů chřadne v mlze, stkané ze msty románské? Cizí je mi náhle tato vratká síla, cizí jsou mi tyto ruce řezníků! Duše, pevná buď, bys den svůj vykoupila spravedlivým snem volného života, duše, dobrá buď, bys bratří poutníků píseň zaslechla, je vínem pohostila, duše, jasná buď, by hmoty temnota, tíha pozemská tě v bezdno nezvrátila, abys, neodvislá, na své zemi stála: Smělost – čistota! Jako skála! V centr tvůj, v dumavý a žhavý koutek svůj, jazýček jenž bude mezi vahami světa citu, světa vůle – Ducha, Těla, v kraj ten líbezný a přeznámý vracím se a duše zní ti celá: domov můj! 27 Vůkol čarodějný kotel vře odvěčných i stále nových hříchů! Blýská závistí a pustou pýchou hřmí obzor nad propastí, jež se otevře, aby zhltla ve svém rozjitřeném břichu příval lidské lži a panství lidské tmy. Ty však, jehož jsme tak vzpomínali, malý ostrove, tam v nelítostné dáli, daru pradávného nezmarni: Chuti ostré k životu a volné jaré síly! Stárne Evropa, tep srdce umdlévá a chladnou její žíly! Ty, malý ostrove, ty nestárni! 28

OTÁZKA A ODPOVĚĎ
Kdo ve vřavě hlučné, v které tančí svět, v níž se duše lidí vratce potácejí, může srdci tvému dobře rozumět, srdci, v němž teď žhavou lávou hřmějí všecky síly země? Kdo se zastaví a kdo se skloní ke mně, ruky podá, aby se mnou šel ohni vstříc a dešti střel? Ten, kdo s mukou prošel nad propastmi strázní, poroby kdo poznal šedou chut, o slunci kdo snil uprostřed temné noci – mezi nádherou kdo chodil věčně chud: ale také ten, kdo neseslábl bázní před útokem hmoty – kdo se nevzdal moci, která ducha hubí, kdo své čelo zdvih mezi otroky, kdo za bouřného dne si uchoval v hodinách soumračných srdce svobodné! 29

NÁVRAT
Kolikrát jsem Tě zřel ve vřavě, v zápachu krve a v kouři, kolikrát v divoké lidské bouři po Tobě touhou jsem mřel, Ty, malá a sladká jak matka, jež žehná na cestu v dál, země moje! Kolikrát uprostřed lítého boje vstříc Tobě zrak můj plál, kdy v zmatku a děsu jsem viděl Tvou tvář – úsměv i slzy, svatozář, Tvé muky hrdinný hled. Kolikrát uprostřed noci a tmy unaven, hladov a bled jsem sytil své srdce vzpomínkami na rodný kraj! Na malou staničku, kde kvetou růže! Na smavý a zelený máj uprostřed lesů, kde každý své srdce uslyšet’ může, bije-li láskou! Kolikrát procitnuv z černého děsu, z pochyb a úzkostí, kdy svět je maskou a cizí jsou lidé, jež miluješ, kolikrát v bezedném hoři uprostřed zemí a moří, jež dýchaly krásou, viděl jsem města rodného věž, rovinu rodnou zlatoklasou s horami na obzoru, zem, moji milou, nepatrnou, 30 leč plnou vzdoru, červené pole s bílou skvrnou. Dnes tedy Tě zřím a zase Ti vracím vše, cos mi dala: sílu a rozlet i srdce smělé do služeb Tvých zas dávám cele. Díky Ti šeptám, v Tvou půdu se kácím, bych zlíbal tu hroudu, jež mne spiala s odkazem předků, jich výzvou a pýchou. Vím, jsi ještě slabá, vím, jsi ještě vratká jak každá blažená matka. Vím, žiješ v úzkostech, přes duši tichou že provanul vichr zmatku a kalu, v němž tone svět! My chceme však novou zde píseň pět’! Života píseň, jenž silný a zdravý rozproudí mladou, jarou krev! Odvahy píseň, jež zdvihne hlavy, překoná zmatku pustý řev! Lásky a pravdy čistý zpěv, duch národa, v němž je na věky živý, že svět je krásný a spravedlivý, že patří těm, kdož se nebojí... 31

KRAJ
Květ – ohnivý mák, jenž volá v nesmírném obilném moři sám, živý – i melancholický, vítá mne úsměvem překvapujícím, co skřivan vysoko ve vzduchu čirém a horkém zpívá o štěstí léta i o síle země! Jdu k Vám, lodyhy útlé a keře a trávo, v níž bloudí střevlík, spěchám, neboť mne černé přiškrtilo město, jež má své básníky, zpívající o jeho sazích a komínech! O jaký zázrak! Vše bližší a sladší je zde, než tam, kde od jitra do jitra vedle zlých strojů hřmí hukot hesel a lží, klevety sykot a přetvářky šum; kde lidé se ztrácejí v závisti, v ziscích, uprostřed cifer, jež svítí jich životem jak pekelné hvězdy. O jaký zázrak, viděti po letech stráň známou, jež oplývá květy, rybníček, na němž rákosinou lehounký poryv větru hraje. Zde svítí na noci měsíc na jiskřivou hladinu, jež se čeří, tam cesta, kde ovocná alej ústí až k vesnici dobrých lidí a dobrého mléka. 32 Večernice, jež nyní vystupuje, ježto se stmívá, kdy stíny sklouzají na lada černá, po vrších, porostlých doubravinou, vede mé kroky! Zde mír a tajemství věčna promluví znovu k bludné a vojácké duši. Zas chvíle ticha, jež otvírá srdce, tě přilaská, táhne tě k mateřské zemi, z níž vzešel jsi, jako hora magnetová přitahuje lodi. A rci, zda byl’s kdy šťastnější než teď, kdy tvými bratry již nejsou jen nestálí lidé, ale i vše, co objímá nohy tvé v trávě, stromy a květy a včely a ptáci i zvěř, plachá srna, jež bloudí mlčícím lesem, zří tě a zastaví se, zírá ti do očí zvědavě, teple a vlídně? Ó kraji, jenž’s vydal mne uprostřed ostatních, živé klubko nerozlučitelné, kruhu živý od prachu země až k hvězdám! Buď zdráv! Vracím se k tobě vesel po těžké práci, po zápasech trudných vítáš mne mírem. A tak vidím zas širokou pláň okolo Labe, zájezdní hospodu na rozcestí, za noci měsíc, jenž plá mezi věžemi kathedrály nad městem mého mládí. 33

MORAVA
Červenec, jak výheň kovářská horký a dusný, zem’ smavou jak v kleštích rozpálených urputně třímá! Slunce žhne, lán žita nesmírný zapaluje, vše žije ve znamení ohně, i tváře děvčat v červených suknicích mezi poli. Jak pták letí z Prahy do Bratislavy vlak. Tudy jsem jel před pěti roky. Zde na hranících je socha anděla strážce, táž, jíž nemohu v pohnutí nevzpomenout, když jsem i já právě tak rozpřáhl rámě za otčinou jež mizela v dálce! Veliký, obilný lán, požehnaný! jenž oplývá mlékem i strdím, dnes volný přede mnou leží a prudce dýše omládlý silným životem. Zde rodí se hranatí lidé, poctivci, z nichž sálá upřímnost, děvčata – krasavice, ale i réva, vždy milá a kypící, sládnoucí v rtech, jež vzbouzí dřímotnou krev, zve k činům. 34 Ale zde nesmí být zapomenuto Slavomíra Kratochvíla! Zde nezapomenou ti, kdož došli mety, těch, kteří udali směr. Odtud zněl veliký první výkřik, země se zarděla krví, jež osvobozuje. A dnes – ó díky, živote spravedlivý, jenž’s hodil závaží rozhodující na slabou mísku vah, příliš lehkou, nesoucí pouze hříchy minulých dní. Slunce, ohnivý kotouč životodárný, pod nímž se rdí tvé přehojné ovoce, laská tě dnes a pyšní se tebou, smavá země! Zdroji svěžích a sílivých šťav! Rohu hojnosti! I dnes k tobě rozpínám v modlitbách ramena Buď nám zdráva, vždy mláda a silná, vždy tvrda a věrna! 35

PÍSEŇ POUTNÍKOVA
Čeho zde hledáš, srdce toulavé, čeho zde hledáš? Lodičko vratká, ztratilas veslo své, v příboji vln se zvedáš, jak polapený pták křídly biješ od prachu země až do oblak. Svou vlastní krví žiješ, své vlastní hoře piješ... Zda tesknící mé srdce, víš o tisíci a tisíci svých bratří, jimž ty rozumíš? Jsou siné noci, truchlící nad lidským hříchem, jenž mrská tě cynickým smíchem... Zle rudá světla planou – a ty, svou touhu věznící v přístěnku tichém, v pekelné zbroji lidské – přelidské masky, vcházíš teď ohnivou branou pokoření a utrpení po hrozném boji do pekla lásky. A v této chvíli nic ti již strašno není. Jsi opět svůj a plný síly, víš: vše je zápas! Vykoupení z malosti dnů, z tesknoty nocí jen tvrdé srdce dá. 39 Jak těžké kyvadlo se’s zastavilo, srdce toulavé. V svůj plen tě zapřádá láska! Teď žiješ z její moci, pevně tě svírá v malé ruce své, neb skrze ni se’s vykoupilo! Nejsi již vratké, ani teskné, raduj se s radujícími! Číš’ zvučná nechť o číš’ třeskne, rty volajícími vášnivě nejtěžší tajemství života, zpečetíme svou sudbu. Je kolem nás pozemská temnota – my slyšíme nebes hudbu. 40

ROMANCE
Jakou že jsi pro mne píseň přichystala, věnec jaký svila – jsi-li moje milá? Já jsem pro tě růžím prudký oheň vzala, bych tvoje rty spila, noc až bude bílá... Jaký že jsi závoj svatební si stkala, sny jaké jsi snila, srdce omámila? Já jsem pro tě v tichu jako broskev zrála, sny své ošálila, bych ti přišla bílá. Jaký klam a jed jsi v číši nakapala, bys mne ujařmila, bys mne odzbrojila? Já jsem síle tvé v svém lůně klíčit dala, bych tě oslavila, že jsem tvoje milá. 41

PÍSEŇ
O nebuď Martou Pečlivou, sem blíže, z okruhu lichotných věcí, sem blíže, k srdci a k duši! O nebuď srnou tesklivou, jež plaše okolo mne tady bloudí, na mne obrací raněné oči! Vše přejde! I roztaje led zlobných lidí, velikým hlasem jaro zve nás, lásky čas. Vše přejde. I vše se usměje na nás, v svůj střed nás vezme tančící svět, srdce rozpučí v květ. Jen nebuď Martou pečlivou, jen neboj se hmotných a obtížných věcí, sem blíže, k srdci a k duši. Jen nebuď srnou tesklivou, směj se a tanči – a naslouchej potom nejtišší písni našich srdcí. Pak zvíš, že v ní dnes echem zvučí hlas života, jenž neumírá, šum jarních vod, ten věčný proud, v němž zraje v nesmrtelnost víra. 42

20. II. 1922
Dvacátý únore, hučící proude rozkalené vody, nebesa slavíčkovská! Jak že to mluvíš ke mně? Hoj, s větrem o závod, v plášti vlajícím, na černém koni, tmavý a drsný – oči hoří – letíš, Osude, rozbředlým naším krajem. Úzkostí, pochyb a smutku temno přikrývá kalný den! Propasti hoře se otvírají. A duše pro smrt zrají?... A ty, jíž Bůh dal zářící oči, pokorná děvuška v této chvíli, proč smutně hledíš? O ty, jíž Bůh dal věřící duši, zbožnost a něhu a k člověku lásku, rukama lomíš? Ach ty, jíž Bůh dal hořící srdce, tajemstvím milosti přeplněné, čeho se bojíš? Zklamal-li den, v němž navždy zhaslo dobrotivé slunce, smutna-li noc, jež propastnou poutí poztrácela hvězdy, zbledl-li přátelský svit v očích lidí, ruky stisk teplý zledověl, mluví-li k tobě večerní stíny 43 úděsnou řečí strašidel, sen-li tě zradil a jitřní zoře slzavou červeň kreslí ti v oči – – – naslouchej ještě v poslední chvíli vlastnímu srdci! Ó, toho tys’ neznala, toho ty nevíš v tichounké této půlnoční chvíli, kdy chvějí se zjitřené kořeny tvé dotykem věčnosti, že hlas tvého velkého, smělého srdce tě nezradí? A je-li to láska, jež promluví k tobě, je-li to veliké odevzdání, tajemství života nejosudnější – pak, ženo, jíž Bůh dal zářící oči, věřící duši a hořící srdce, neboj se nikoho na světě! Již zítra nad tebou nová zora i úsměvný vzplane den! A večer ti v západu slunce řekne jedinou pravdu: Nepřemožitelná a věčná na světě je velká síla lásky. 44

MY DVA
My dva uprostřed všech těchto zbytečných lidí na sebe hledíme. Osud k nám těžce promluvil... Víc, nežli miluje, nenávidí těch, kdož v napětí lidských sil po velkém volají zaslíbení! Víš, že jen v nesmírných bolestech dosud, v bezměrném utrpení na této hvězdě zádumčivé od věků lidské se rodilo štěstí? Víš, že jsou oči závistivé, jež velkého světla nemohou snésti, velkého jiskření lásky? Víš, že jsme nyní sami a sami? Uprostřed všech těchto zbytečných lidí na sebe hledíme: Květ – zázrak – nebesa otevřená! A já jsem jen muž a ty jsi jen žena, z rmutného moře lidských běd veliká sudba vyvržená na ostrov věčného jara. Jiskra boží, roznícená pravěčnou silou, kdy dala se v let kosmickou pouští, by nyní vzplála na našich rtech! Víš, že už nejsme sami a sami? Pozemské bídy kol povolil kruh, věčnosti dech srdci nám prošel, a víme: je s námi spravedlivý Bůh! 45

JINÁ HVÈZDAHVĚZDA
Opojná světla, jež vábí šalbou, pochybná vína hlučících ulic, zlé, chvatné oči nevlídných lidí – odstupte ode mne! Znám však já kraj, kde spanilé růže na mne snad myslí do této chvíle, slavík tam zpívá, vzpomíná na mne – mnoho tam bratří mám. Na břehu řeky v lese znám místo, odkud zříš v noci tančiti hvězdy, odkud na hlavu tvou sypou kvítí kosmičtí přátelé. Odtud pak vede stříbrná cesta po mléčné dráze v daleká města, kde na tě mezi vegetacemi tisíce čekají... Zdiveně na tě bratr tvůj, člověk, bratr tvůj tygr, sestra tvá včela zírají smutně. Odkud jsi? – řeknou. Odpovědět – se bojím, bojím... 46

ELEGIE
Zem’ černá vsála krev jinocha i muže. O pojďte všichni sem a vizte! Květ bílý vyvstal zde, znak oběti jich čisté, i vzplála rudá růže, jich rodu slavná korouhev. Skřivan zpívá nad lučinou a polem. Mák rudý v žatvě kývá svým smavým druhům kolem, a večer, ach, slavíci nesčíslní kvílejí – a noc voní. A děvčat píseň zvoní, zem’ úrodou se vlní, zlátne a praská klas. Zní dupot selských koní, obžinek jiskřivý hlas, tance šumivý kvas volá nás... O vy, kdož jdete večerní chvílí, zvon domova když zní, lesy a poli, slyšte, jak lkavý hlas v travinách kvílí, hlas věčný, jenž nikdy nedozní, nepřebolí... Děti, jež ničeho nevíte, dívky, jež na vše se těšíte, ženy, jež plod svůj nesete, vy, muži bojovníci, slyšíte, slyšíte? K zemi, jež volá vás, klekněte, 50 k své zemi, steskem znící... Slyšíte? V té chvíli svá srdce ztišíte a naléhavý truchlý hlas sevře vás... To celá naše země sténá, tisíce mrtvých hovoří, tisíce bratří. Zřím v jejich zrak, jenž na mne patří, v svědomí mé se ponoří, velikým světlem v něm zahoří... Duše všech bratří mých, vykoupená nejvyšší láskou, nejvyšší obětí, zůstaň s námi! My, kteří zůstali, rmutná pěna, vyhaslá vůle, jež větrem se rozletí, již svede povyk a sliby zmámí, voláme k tobě, sílo živá, zůstaň s námi! Neb se připozdívá... 51

USMÍŘENÉ MĚSTO
Tohoto dne slunce polední a nesmírné, podzimu letošního oheň poslední, jezero světla bezedné – z břehů vystoupilo povodní, by Tvé zdi a štíty zaplavilo, město! Tentokrát tě pozdravuji, živá sílo, naplněná prudkým, proudným životem! Vojsko Republiky pochoduje ulicemi roznícenými! Hudby jdou a lidé vyhlédají z oken, dusot kavalerie vyvolává jako z bubnu napiatého mocný zvuk z Tvé siné, tuhé dlažby. Září ohněm zboží nejlepšího oslnivé vitriny, tramwají hluk, zvonců rhytmus pestrý, tanec proudu lidského, čtverylka odvěčná s chodníku na chodník, vše se směšuje a v teplý chaos splývá, co od ticha starého a palácův a prejzů kypivý ten var odděluje mythus – Vltava. Hrad stojí nad městem a stojí nad vší zemí. Pavéza bez poskvrny, štít boží, k nebi hledící, všem ukazuje cestu výš! Jej každé toto oko zrcadlí, jej na dně skrývá každá tato duše, i duše těch, dnes kdož se rouhají, 52 by zítra zaplakaly v daleku za jeho slavným obrazem. „Nedejme se!“ veselí synkové, pochybovační muži, tělnaté ženy – – neznámá sílo, vzešlá z této hlíny a oživená nesmrtelným duchem těch, kdož zde otku zatkli, zaryli svůj pluh. Kde jsi a kdo tě splodil, slepý mládenče, kde je tvůj vozka, aby práskl bičem, k svým šimlům promluvil: Zde stávalo kdysi město slabých lidí – stůjž zde nyní hrad náš přepevný, bašta nezdolná, jež mluví ke vší zemi nepřemožitelnou písní odvahy, k životu prudké chuti... Pojď, má ženo, vezmi naše dítě, spolu nyní ulicemi půjdeme, naslouchati budeme. Ne té řeči klevet, malosti a záští, jež tu ještě syčí z temných koutů, ale řeči, jež se jednou probudí, aby řekla slovo osvobozující, naslouchati budeme. Děti naše, větev omlazená, zkvetlá novým májem, budou potom třímat vysoko prapor, na němž nesmí býti poskvrny! 53

ZÁŘÍ
„Své sbohem nevolej, přesladký dechu léta!“
Květů jabloňových příval čistotný jarní vítr dávno, dávno vzal. Zmlkl kos, ach, sotva vzpomeneš pyšné písně jeho, echem zní březnových vod hukot, kdy nám věštily jen žal! Léto přišlo. V červencovém tichu poledne se chvěla, velké slunce zřelo tichý úsměv tvůj. Západ, jehož požár nad Bezdězem stlíval, posledních vln zkrvavených příval ve tvé vlasy, noci jež jsou podobny, směle vrhal, aby těžké sny zasil v rozjitřený mozek můj... Noci srpnové – o, noci návratů z poutí únavných. Zřím opět měsíc bílý, kterak svítí mezi skalami. Vyje pes. Ztrnule tkví v tichu zasmušilý, chorý les. Zde je statek Prýmkův, známá mez, osyky keř čilý, známý stín – a buch! buch! na vrata. To jsem já! Ach, zde jsem. A teď nad námi na zápraží svítí měsíc bílý... Ale nyní, moje milá, přišlo toto září, požehnání! Milostného předjarního štkání březnových těch vod, 54 květů jiskření, jich prašných, sladkých vzdání – země vydá plod. Strom se prohýbá a usmívá se, září obtěžkaný štěstím nevýslovným. Šípkům ohnivým, ba i těm trnkám skrovným, alejím sliv modrých, trsům ostružinní, všem je sladko. Ale také, moje milá, na tvé smavé tváři v zraků tůni, v níž noc temná stíní opál měsíčný, tajemného květu ohnivý plod září, sladký, přesličný... Usmívá se na mne skrze tvoje oči, rozevírá po mně v rukou tvých své dlaně, ústy tvými tiše na ústa mne líbá, srdce jeho slyším... „Své sbohem nevolej, přesladký dechu léta!“ Od této chvíle není podzimu, ni zimy. Den rusý, letní den nám v hojné rose zkvétá, žeň setby oddané, v níž jiskra milostná rozžíhá onu chvíli. Nebesy bezmračnými veliké pluje slunce, jak tehdy v zimní čas. Ten květ že vyzrál již? Ten plam že vydal klas? Od této chvíle není podzimu, ni zimy – je teplo nevysýchající, prudká žízeň léta, je zázrak života. Tak nyní, moje milá, přišlo toto září, jež důvěrně i prudce vzkřiklo k tobě: Matko! Co že mu odpovíš? Ach, to mu odpovím, že jsem dnes nejšťastnější žena světa, uprostřed bolestí, jež víří tělem mým, že je mi sladko. 55

UKOLÉBAVKA
Spi, robátko krásné, spi! Slunce v kolíbku tvou svítí, jasný den na čelo tě líbá, spi! Nejluznější světa kvítí pro tebe plá v očích mámy, přeblažená jež se shýbá nad tebou! Tré sudiček zlatou nití noční tmou u lože si hrá a zpívá píseň svou. Spi, robátko krásné, spi! První:
Spi, robátko krásné, spi! V zemi mlh a v zemi dešťů kalných, mezi lidmi malými a mdlými, srdcí nevlídných a duší žalných, zraků klamivých a tváře – masky – všemu pohleď vstříc jen zraky bezelstnými, smutná srdce lidská láskou suď! Ach, jsi dítě lásky, tož krásné buď! Spi, robátko něžné, spi! Druhá:
Spi, robátko tiché, spi! Z oddaného vzešlos objetí, marně závistné a hněvné prokletí světa otrockého zaznívalo v tvoje sladké početí. V středu světa nevděčného, zlého, 56 malá ručka tvoje líbezná chleba podej, vody ústům hladového, znaveného bratra tvého. Nepřeberný zdroj v tvou útlou hruď vkládá sudba moje tajemná: dobré buď! Spi, robátko sladké, spi! Třetí:
Spi, robátko čilé, spi! Až vykročí nožky tvoje do světa, trní neujdou a neujdou ni hloží. Ostnatý jen keř tam v růže rozkvétá, na bezmračném nebi slunce boží ve sváteční jenom svítí den. Na zemi i v srdci lidském propasti nesčetnými úzkostmi tě pohostí, často zradí láska, zradí sen. Strážný zvon má sudba v tvoji hruď, v srdce tvoje křehké zavěšuje. Vítr klamu, zrady, smutku, hořkostí nechť kol tvých skrání duje: ty, hrdé dítě, statečné a silné buď! Spi, robátko krásné, spi! 57

SESTINA-EPILOG
Srdce středem je a vůkol živý kruh, duha barevná, sklad mocností a sil, spektrum života a různotvará hra, píseň živelná, všech zdrojů sytý hlas, lásky zalkání a vášní skrytý žár! Srdce středem je a vůkol živý svět! V síť svou světelnou tě lapil širý svět, srdce bloudivé! Je nekonečný kruh, ze snu setkaný i z živých země sil, první krok tvůj v něm již osudná je hra, krutých žádostí pravěčný mocný hlas první zavolá a roznítí tvůj žár! Země promluví i krve tvojí žár, zaštká rodný krb, v němž byl tvůj celý svět, vzplane prapor tvůj i vzplane zlatý kruh znaků zemí tvých. Jdeš, abys ze všech sil bil se jako muž. Nepřátel klamná hra, blábol zbabělců – toť lidských temnot hlas. Nad ním zašumí však s poloh vyšších hlas, slunce vyskočí a rozhodí svůj žár za zem’ svobodnou, na omlazený svět. Mocí duchovou tě vezmou ve svůj kruh chory světelné a nadpozemských sil příval zajme tě i jeho barev hra. Srdce, srdce však a lásky teskná hra k tobě zavolá! Ó slyš ten krutý hlas, duši otevři a smyslů svojich žár hrdě osvoboď, by slyšel celý svět čirou pravdu svou, by vesmírný ten kruh poznal slavný vznik a počátek svých sil. 58 Věčna tajemství a prazdroj skrytých sil v srdci tvém je teď, byť osudná je hra, tebou vládnoucí! Života nový hlas, sémě zrající, nového bytí žár, dítě milostné, jež spasí starý svět, slavně přichází – střed nový, nový kruh. Zdráv buď živý kruh těch sladkých věčných sil, bytí slavná hra a lásky chvějný hlas, zdráv buď ducha žár, jenž počal tento svět! [59] OBSAH
PROLOG9 SBOHEM12 TAJGA14 VLADIVOSTOK17 BONE VENTE19 VELKÝ OKAMŽIK23 EVROPA25 OTÁZKA A ODPOVĚĎ29 NÁVRAT30 KRAJ32 MORAVA34 PĚT SONETTŮ36 PÍSEŇ POUTNÍKOVA39 ROMANCE41 PÍSEŇ42 20. II. 192243 MY DVA45 JINÁ HVĚZDA46 TERCINY47 ELEGIE50 USMÍŘENÉ MĚSTO52 ZÁŘÍ54 UKOLÉBAVKA56 SESTINA-EPILOG58
[61] VYBRANÉ KNIHY, SV. XXX.
TUTO KNIHU UPRAVIL V. H. BRUNNER VYTISKLI KNIHTISKAŘI KRYL A SCOTTI V NOVÉM JIČÍNĚ A VYDAL LUDVÍK BRADÁČ NA KRÁL. VINOHRADECH 1923
E: mk; 2005 [63]