III Toť večer, jehož jsme tak čekali!

Rudolf Medek

III
Toť večer, jehož jsme tak čekali!
Toť večer, jehož jsme tak čekali!
Modř safírová unavena zmírá v ohnivých kleštích, jimiž západ svírá den zkomírající a nestálý. Toť chvíle, jíž jsme tolik hledali! Radosti letmé skromná prška čirá, cit chvějný, z vlhnoucích jenž očí zírá, hlas srdce jasný, klamu neznalý! To vše nás vítá ku prostému stolu, jenž srdce lačná něhou pohostí. Pít budem’ z lesní studánky dnes spolu. To vše den sváteční nám rozežíhá nad pochyb, běd a shonu úzkostí. V té chvíli ruky stisk nás k Věčnu zdvihá.