PROLOG

PROLOG
Miluji zemi, z níž vzešel jsem. Jaro, jež zpívá peřejemi, skálu, jež horkým kolesem žhnoucího slunce zdeptána, sní o květech, jež jednou vyvstanou z ní... Horký a slavný letní den, jak znám jej tam u nás v polabském kraji, i podzim štědrý, jenž opředen babím je létem, kdy hrozny zrají. A pole lán a hvozdu stín, studánky lesní taj, mrak horský, jenž padá do hlubin, lučinu tichou, tesknou báj modravých chlumův a doubravin. Miluji rod svůj, s nímž mne Bůh spial tajemným svazkem krve, kdy životu mému klíčiti dal v praotců srdcích prve, kdy Prvnímu na Řípu řekl: Ó, stůj, vetkni svůj meč a ponoř svůj pluh, tvých dětí vždy širší a plodnější kruh zde řečí svou života píseň zpívej, odvahu k činu vzývej! Miluji oráče, rozsévače, žence i žnečky, když zpívají, husopasku, jež bujně skáče po hrázi řeky, kde výskají osmáhlí, nazí chlapíci. Miluji ohnivé, štědré rty, oči, tajemstvím zářící, 9 laskavé dlaně, hladící, a srdce, zrající pro chvíli, kdy řekne ti: Milý – ty! Miluji píseň, kdy odrazem Věčna života krása v ní hovoří k člověku o věčné lásce, jež nekonečná je v stálém zrodu od věků do věků. Píseň, jež tančí a ozvěnou rýmu hovoří všemi silami země, vzdává se větru předjarnímu, jenž vzbouzí vášně a květy ve mně. Miluji chvíle, kdy celý svět zní, jiskřivý okamžik polední i svaté echo půlnoční. Tehdy já odkládám těžkou zbroj, helmici s péry snímám, ruce spínám! Uprostřed květů, kde tiše dlím, uprostřed včelstev, jichž slavný roj nade mnou hučí a zpívá, uprostřed bratří svých, jichž píseň živá ve věčný proudící hymnus splývá, skloním se, k Bohu se pomodlím: Věčný a v nás všech Přítomný, dík za Tvůj den, dík za Tvoji noc. Ruka Tvá vediž mne, živná moc milosti Tvé buď povždy se mnou, k oasám vlažným veď mé sny, nedej mi bloudit’ nocí temnou, ohnivou krví a jarou mízou naplň mé svalstvo a srdce ztuž! Dej, ať jsem volný a silný muž, bych nikdy nekvílel za cizím prahem, 10 bych nebyl obtížnou lidskou hlízou, žebrákem drobtů, své svobody vrahem, zrádcem své lásky a víry a síly! Dej však mi též tvrdosti dar a pevnou ruku, pavézu mocnou, štít svůj bílý: Podlost a lež, šalba a klam v honosném hluku, sektářství temnota vůkol mne šílí a víry zmatků vůkol mne plují – – – Podlosti nemiluji! – – – Tvrdosti dar a pevnou ruku! Pavézu mocnou, štít svůj bílý! 11