MORAVA

MORAVA
Červenec, jak výheň kovářská horký a dusný, zem’ smavou jak v kleštích rozpálených urputně třímá! Slunce žhne, lán žita nesmírný zapaluje, vše žije ve znamení ohně, i tváře děvčat v červených suknicích mezi poli. Jak pták letí z Prahy do Bratislavy vlak. Tudy jsem jel před pěti roky. Zde na hranících je socha anděla strážce, táž, jíž nemohu v pohnutí nevzpomenout, když jsem i já právě tak rozpřáhl rámě za otčinou jež mizela v dálce! Veliký, obilný lán, požehnaný! jenž oplývá mlékem i strdím, dnes volný přede mnou leží a prudce dýše omládlý silným životem. Zde rodí se hranatí lidé, poctivci, z nichž sálá upřímnost, děvčata – krasavice, ale i réva, vždy milá a kypící, sládnoucí v rtech, jež vzbouzí dřímotnou krev, zve k činům. 34 Ale zde nesmí být zapomenuto Slavomíra Kratochvíla! Zde nezapomenou ti, kdož došli mety, těch, kteří udali směr. Odtud zněl veliký první výkřik, země se zarděla krví, jež osvobozuje. A dnes – ó díky, živote spravedlivý, jenž’s hodil závaží rozhodující na slabou mísku vah, příliš lehkou, nesoucí pouze hříchy minulých dní. Slunce, ohnivý kotouč životodárný, pod nímž se rdí tvé přehojné ovoce, laská tě dnes a pyšní se tebou, smavá země! Zdroji svěžích a sílivých šťav! Rohu hojnosti! I dnes k tobě rozpínám v modlitbách ramena Buď nám zdráva, vždy mláda a silná, vždy tvrda a věrna! 35