VELKÝ OKAMŽIK

Rudolf Medek

VELKÝ OKAMŽIK
V té nekonečné, těžké závrati, jíž ohluší tě kolotavý svět, v té opojné a sladké závrati jež k srdci země rve tvou duši zpět, v té bolestné a plodné závrati, v níž tvůrčí žízní slyšíš srdce pět’, v té chvíli, kdy v tvou bytost zšeřelou stín boží zasáhne a do hlubin tě vzruší, – v té nekonečné, těžké závrati, kdy z nitra sopečného lávou vyvřelou tvůj zdivočelý život hněvně kruší jas nadějí, – se náhle navrátí zas’ k tobě dávný velký okamžik a usmíří tvou duši! Bez hlesu odevzdaně umírali v boji! Na smrt šli s úsměvem! Oddaná pokora – ta byla jejich zbrojí! A krví sytili nenasycenou zem’ pro velkou lásku svoji! Daleko široko jich těla pokosená na pláních žitných kvetla. A zříce nebesa nad sebou otevřená šli do věčného světla druh v druha zavěšen jak průvod svatební! Viděli nesmírnou poušt lidskou v soumraku, v němž zetlí nenávist dřív’, než se rozední, věřili zázraku! Teď zřím je zřetelně, jich rozeznávám tváře, zřím tebe, jenž jsi pyšně prapor nes’, tys dělo řídil, tys pod svým koněm kles’, tys volal polnicí, tys v útok velel jaře, – vy bratři nesmrtelní, v svých vozech když jste spali, jak malé děti, ruka v ruce, snící 23 o rodné zvonici nad vsí tam v známé dáli, svátečním zvonem znící! Když v nekonečné, těžké závrati života úporného zmáháš drsné dny, když cesta zarůstá ti, osud nevlídný tě hostí úskoky a rozbitými sny, – tu síla bratrství tě vláhou zaleje, všech známých zraků svit ti srdce zahřeje, stisk rukou ožije v tvé dlani studené! Za noci měsíčné pak beseduješ s nimi jak kdysi. A toužíš vpíti v sebe zraky vznícenými jich nesmrtelné rysy. A sepneš posléz’ ruce znavené, bys za veliký svatý okamžik vzdal Bohu dík. 24

Básně v knize Živý kruh: