ZÁŘÍ

ZÁŘÍ
„Své sbohem nevolej, přesladký dechu léta!“
Květů jabloňových příval čistotný jarní vítr dávno, dávno vzal. Zmlkl kos, ach, sotva vzpomeneš pyšné písně jeho, echem zní březnových vod hukot, kdy nám věštily jen žal! Léto přišlo. V červencovém tichu poledne se chvěla, velké slunce zřelo tichý úsměv tvůj. Západ, jehož požár nad Bezdězem stlíval, posledních vln zkrvavených příval ve tvé vlasy, noci jež jsou podobny, směle vrhal, aby těžké sny zasil v rozjitřený mozek můj... Noci srpnové – o, noci návratů z poutí únavných. Zřím opět měsíc bílý, kterak svítí mezi skalami. Vyje pes. Ztrnule tkví v tichu zasmušilý, chorý les. Zde je statek Prýmkův, známá mez, osyky keř čilý, známý stín – a buch! buch! na vrata. To jsem já! Ach, zde jsem. A teď nad námi na zápraží svítí měsíc bílý... Ale nyní, moje milá, přišlo toto září, požehnání! Milostného předjarního štkání březnových těch vod, 54 květů jiskření, jich prašných, sladkých vzdání – země vydá plod. Strom se prohýbá a usmívá se, září obtěžkaný štěstím nevýslovným. Šípkům ohnivým, ba i těm trnkám skrovným, alejím sliv modrých, trsům ostružinní, všem je sladko. Ale také, moje milá, na tvé smavé tváři v zraků tůni, v níž noc temná stíní opál měsíčný, tajemného květu ohnivý plod září, sladký, přesličný... Usmívá se na mne skrze tvoje oči, rozevírá po mně v rukou tvých své dlaně, ústy tvými tiše na ústa mne líbá, srdce jeho slyším... „Své sbohem nevolej, přesladký dechu léta!“ Od této chvíle není podzimu, ni zimy. Den rusý, letní den nám v hojné rose zkvétá, žeň setby oddané, v níž jiskra milostná rozžíhá onu chvíli. Nebesy bezmračnými veliké pluje slunce, jak tehdy v zimní čas. Ten květ že vyzrál již? Ten plam že vydal klas? Od této chvíle není podzimu, ni zimy – je teplo nevysýchající, prudká žízeň léta, je zázrak života. Tak nyní, moje milá, přišlo toto září, jež důvěrně i prudce vzkřiklo k tobě: Matko! Co že mu odpovíš? Ach, to mu odpovím, že jsem dnes nejšťastnější žena světa, uprostřed bolestí, jež víří tělem mým, že je mi sladko. 55