Květů jabloňových příval čistotný
jarní vítr dávno, dávno vzal.
Zmlkl kos, ach, sotva vzpomeneš
pyšné písně jeho, echem zní
březnových vod hukot, kdy nám věštily
jen žal!
Léto přišlo. V červencovém tichu
poledne se chvěla, velké slunce zřelo
tichý úsměv tvůj.
Západ, jehož požár nad Bezdězem stlíval,
posledních vln zkrvavených příval
ve tvé vlasy, noci jež jsou podobny,
směle vrhal, aby těžké sny
zasil v rozjitřený mozek můj...
Noci srpnové – o, noci návratů
z poutí únavných. Zřím opět měsíc bílý,
kterak svítí mezi skalami.
Vyje pes.
Ztrnule tkví v tichu zasmušilý,
chorý les.
Zde je statek Prýmkův, známá mez,
osyky keř čilý,
známý stín – a buch! buch! na vrata.
To jsem já! Ach, zde jsem. A teď nad námi
na zápraží svítí měsíc bílý...
Ale nyní, moje milá, přišlo toto září,
požehnání!
Milostného předjarního štkání
březnových těch vod,
květů jiskření, jich prašných, sladkých vzdání –
země vydá plod.
Strom se prohýbá a usmívá se, září
obtěžkaný štěstím nevýslovným.
Šípkům ohnivým, ba i těm trnkám skrovným,
alejím sliv modrých, trsům ostružinní,
všem je sladko.
Ale také, moje milá, na tvé smavé tváři
v zraků tůni, v níž noc temná stíní
opál měsíčný,
tajemného květu ohnivý plod září,
sladký, přesličný...
Usmívá se na mne skrze tvoje oči,
rozevírá po mně v rukou tvých své dlaně,
ústy tvými tiše na ústa mne líbá,
srdce jeho slyším...
„Své sbohem nevolej, přesladký dechu léta!“
Od této chvíle není podzimu, ni zimy.
Den rusý, letní den nám v hojné rose zkvétá,
žeň setby oddané, v níž jiskra milostná
rozžíhá onu chvíli. Nebesy bezmračnými
veliké pluje slunce, jak tehdy v zimní čas.
Ten květ že vyzrál již? Ten plam že vydal klas?
Od této chvíle není podzimu, ni zimy –
je teplo nevysýchající, prudká žízeň léta,
je zázrak života.
Tak nyní, moje milá, přišlo toto září,
jež důvěrně i prudce vzkřiklo k tobě: Matko!
Co že mu odpovíš?
Ach, to mu odpovím,
že jsem dnes nejšťastnější žena světa,
uprostřed bolestí, jež víří tělem mým,
že je mi sladko.