I Ty větře nezpívej v zamlklém listoví,

I
Ty větře nezpívej v zamlklém listoví, Ty větře nezpívej v zamlklém listoví,
trav stébla, ztište se! Svět celý ustrne v ten němý okamžik, kdy srdci odpoví přesladkým pohledem v mdlé kapce jiskrné teď kosmos duhový. Žár života, hle, hrá zde, mezi travami, v jich brázdy větrné žhnoucího slunce kyj se krutě opírá, mých údů sžíhá běl, žel, šťastný živočich, v němž píseň rouhavá se prudce rozehrá a lesu celému dá v hlasech nejsladších znít opojně a zle, já srůstám s prachem tvým, o země bezpečná! V mou dravčí chut a čich tvá síla vstupuje, jež tvorům pozemským živelnou horoucnost a čirou pravdu dá. Svět sladká hmota jest i já se srdcem svým. Duch v těle nezmarném zbroj mlžnou odkládá, s bloudivých poutí svých se šťasten navrací k pozemské jistotě, jíž vášnivě se vzdá. Hoj lesy, pole vy, v nichž květy krvácí i nebes tichou modř v číš lačnou jímají, i pyšné hory vy, nechť zpěv můj burácí tam echem nesmírným i vody hřímají, že člověk šťasten jest na zemi líbezné, kde věčným životem vše síly zpívají 47 ve věčném klíčení a v hymně víteznévítězné, kde mízy početí vždy houstnou v jasný tvar, v květ, v krystal, v oko mé, v němž slunce nalezne vždy spanilou svou tvář, svůj dionysský žár... V něm víří nyní svět, kam oko dohlédne, vše tančí. V nicotu uprchly smrt i zmar! Ve věčné proměně buď zdrávo, Poledne!