PÍSEŇ POUTNÍKOVA

PÍSEŇ POUTNÍKOVA
Čeho zde hledáš, srdce toulavé, čeho zde hledáš? Lodičko vratká, ztratilas veslo své, v příboji vln se zvedáš, jak polapený pták křídly biješ od prachu země až do oblak. Svou vlastní krví žiješ, své vlastní hoře piješ... Zda tesknící mé srdce, víš o tisíci a tisíci svých bratří, jimž ty rozumíš? Jsou siné noci, truchlící nad lidským hříchem, jenž mrská tě cynickým smíchem... Zle rudá světla planou – a ty, svou touhu věznící v přístěnku tichém, v pekelné zbroji lidské – přelidské masky, vcházíš teď ohnivou branou pokoření a utrpení po hrozném boji do pekla lásky. A v této chvíli nic ti již strašno není. Jsi opět svůj a plný síly, víš: vše je zápas! Vykoupení z malosti dnů, z tesknoty nocí jen tvrdé srdce dá. 39 Jak těžké kyvadlo se’s zastavilo, srdce toulavé. V svůj plen tě zapřádá láska! Teď žiješ z její moci, pevně tě svírá v malé ruce své, neb skrze ni se’s vykoupilo! Nejsi již vratké, ani teskné, raduj se s radujícími! Číš’ zvučná nechť o číš’ třeskne, rty volajícími vášnivě nejtěžší tajemství života, zpečetíme svou sudbu. Je kolem nás pozemská temnota – my slyšíme nebes hudbu. 40