TAJGA

TAJGA
Duhový něžný pták usedl na jeho hlavu. Tišina bez hranic. Květy, jichž nikdy lidský zrak neviděl do té chvíle, veliké zvonky, modré i bílé, ronily rosu ve vonnou trávu. Zde rudou krví daleká ruská země se mrví, v tajemný sibiřský les ze slovanských cév proudí mladistvá síla. Moravský junák zde kles, květy, krev! barva červená, modrá a bílá... Duhový něžný pták usedl na jeho hlavu. Jarních vod hlučný příval slunce, jež proniklo lesní mrak, šum hmyzu, jenž kolébal trávu, vše očaroval duhový pták, jenž zpíval: Za mnoho a mnoho dlouhých let Tvé tělo se v květy promění! – Studená sibiřská země se rozžehne Tvojí krví! Zapomenuty budou starosti drobné, zlé chvíle, 14 Svět bude dýchat pokojným, širokým dechem. Po dlouhé půlnoční bouři růžové jitro poslední rozsvítí hvězdy. Tajemný kruh všech Tvojich bratří, spících ve všech lesích i nivách tohoto světa, zde se shromáždí k posvátné tryzně. Dech mateřské země sem k Tobě zaletí i sílu Tvé oběti přenese domů! Vodu živou novému pokolení, jež vytryskla zde, kde uhasla Tvoje hlava. Vodu živou, čirou a vonnou, tajemnou jak tajga. Po celém světě všude, kde Tvoji prošli bratři, rozžehli bílý i rudý plamen svých barev. Ale zde daleko, daleko tajemný plamen vydá studená země, nový život z ní tryskne! Uprostřed barev rudých, modrých i bílých Tvé tělo se v květy promění, jichž nezřelo umdlené lidské oko. Ohromné květy sibiřské tajgy, rudé i bílé. Jich vůně bude opájet, živit širokou ruskou zemi. 15 Jich krása hovořit bude k celému světu. Tak zde bude hořet zimou i létem na věky. Tak zpíval, když jarních vod hlučný příval hřměl vůkol a obmýval krvavou hlavu, v níž jasný a dosud živý zrak s nejčistší oblohou splýval, duhový něžný pták... Tišina bez hranic... 16