USMÍŘENÉ MĚSTO

Rudolf Medek

USMÍŘENÉ MĚSTO
Tohoto dne slunce polední a nesmírné, podzimu letošního oheň poslední, jezero světla bezedné – z břehů vystoupilo povodní, by Tvé zdi a štíty zaplavilo, město! Tentokrát tě pozdravuji, živá sílo, naplněná prudkým, proudným životem! Vojsko Republiky pochoduje ulicemi roznícenými! Hudby jdou a lidé vyhlédají z oken, dusot kavalerie vyvolává jako z bubnu napiatého mocný zvuk z Tvé siné, tuhé dlažby. Září ohněm zboží nejlepšího oslnivé vitriny, tramwají hluk, zvonců rhytmus pestrý, tanec proudu lidského, čtverylka odvěčná s chodníku na chodník, vše se směšuje a v teplý chaos splývá, co od ticha starého a palácův a prejzů kypivý ten var odděluje mythus – Vltava. Hrad stojí nad městem a stojí nad vší zemí. Pavéza bez poskvrny, štít boží, k nebi hledící, všem ukazuje cestu výš! Jej každé toto oko zrcadlí, jej na dně skrývá každá tato duše, i duše těch, dnes kdož se rouhají, 52 by zítra zaplakaly v daleku za jeho slavným obrazem. „Nedejme se!“ veselí synkové, pochybovační muži, tělnaté ženy – – neznámá sílo, vzešlá z této hlíny a oživená nesmrtelným duchem těch, kdož zde otku zatkli, zaryli svůj pluh. Kde jsi a kdo tě splodil, slepý mládenče, kde je tvůj vozka, aby práskl bičem, k svým šimlům promluvil: Zde stávalo kdysi město slabých lidí – stůjž zde nyní hrad náš přepevný, bašta nezdolná, jež mluví ke vší zemi nepřemožitelnou písní odvahy, k životu prudké chuti... Pojď, má ženo, vezmi naše dítě, spolu nyní ulicemi půjdeme, naslouchati budeme. Ne té řeči klevet, malosti a záští, jež tu ještě syčí z temných koutů, ale řeči, jež se jednou probudí, aby řekla slovo osvobozující, naslouchati budeme. Děti naše, větev omlazená, zkvetlá novým májem, budou potom třímat vysoko prapor, na němž nesmí býti poskvrny! 53

Básně v knize Živý kruh: