TAJGA
Duhový něžný pták
usedl na jeho hlavu.
Tišina bez hranic.
Květy, jichž nikdy lidský zrak
neviděl do té chvíle,
veliké zvonky, modré i bílé,
ronily rosu ve vonnou trávu.
Zde rudou krví
daleká ruská země se mrví,
v tajemný sibiřský les
ze slovanských cév
proudí mladistvá síla.
Moravský junák zde kles,
květy, krev!
barva červená, modrá a bílá...
Duhový něžný pták
usedl na jeho hlavu.
Jarních vod hlučný příval
slunce, jež proniklo lesní mrak,
šum hmyzu, jenž kolébal trávu,
vše očaroval duhový pták,
jenž zpíval:
Za mnoho a mnoho dlouhých let
Tvé tělo se v květy promění! –
Studená sibiřská země
se rozžehne Tvojí krví!
Zapomenuty budou
starosti drobné, zlé chvíle,
14
Svět bude dýchat
pokojným, širokým dechem.
Po dlouhé půlnoční bouři
růžové jitro poslední rozsvítí hvězdy.
Tajemný kruh
všech Tvojich bratří, spících
ve všech lesích i nivách tohoto světa,
zde se shromáždí k posvátné tryzně.
Dech mateřské země
sem k Tobě zaletí
i sílu Tvé oběti přenese domů!
Vodu živou novému pokolení,
jež vytryskla zde, kde uhasla Tvoje hlava.
Vodu živou, čirou a vonnou,
tajemnou jak tajga.
Po celém světě všude,
kde Tvoji prošli bratři,
rozžehli bílý i rudý plamen
svých barev.
Ale zde daleko, daleko
tajemný plamen vydá studená země,
nový život z ní tryskne!
Uprostřed barev rudých, modrých i bílých
Tvé tělo se v květy promění,
jichž nezřelo umdlené lidské oko.
Ohromné květy sibiřské tajgy,
rudé i bílé.
Jich vůně bude opájet, živit
širokou ruskou zemi.
15
Jich krása hovořit bude k celému světu.
Tak zde bude hořet
zimou i létem
na věky.
Tak zpíval,
když jarních vod hlučný příval
hřměl vůkol a obmýval krvavou hlavu,
v níž jasný a dosud živý zrak
s nejčistší oblohou splýval,
duhový něžný pták...
Tišina bez hranic...
16