I
Ty větře nezpívej v zamlklém listoví,
Ty větře nezpívej v zamlklém listoví,
trav stébla, ztište se! Svět celý ustrne
v ten němý okamžik, kdy srdci odpoví
přesladkým pohledem v mdlé kapce jiskrné
teď kosmos duhový. Žár života, hle, hrá
zde, mezi travami, v jich brázdy větrné
žhnoucího slunce kyj se krutě opírá,
mých údů sžíhá běl, žel, šťastný živočich,
v němž píseň rouhavá se prudce rozehrá
a lesu celému dá v hlasech nejsladších
znít opojně a zle, já srůstám s prachem tvým,
o země bezpečná! V mou dravčí chut a čich
tvá síla vstupuje, jež tvorům pozemským
živelnou horoucnost a čirou pravdu dá.
Svět sladká hmota jest i já se srdcem svým.
Duch v těle nezmarném zbroj mlžnou odkládá,
s bloudivých poutí svých se šťasten navrací
k pozemské jistotě, jíž vášnivě se vzdá.
Hoj lesy, pole vy, v nichž květy krvácí
i nebes tichou modř v číš lačnou jímají,
i pyšné hory vy, nechť zpěv můj burácí
tam echem nesmírným i vody hřímají,
že člověk šťasten jest na zemi líbezné,
kde věčným životem vše síly zpívají
47
ve věčném klíčení a v hymně víteznévítězné,
kde mízy početí vždy houstnou v jasný tvar,
v květ, v krystal, v oko mé, v němž slunce nalezne
vždy spanilou svou tvář, svůj dionysský žár...
V něm víří nyní svět, kam oko dohlédne,
vše tančí. V nicotu uprchly smrt i zmar!
Ve věčné proměně buď zdrávo, Poledne!