V té nekonečné, těžké závrati,
jíž ohluší tě kolotavý svět,
v té opojné a sladké závrati
jež k srdci země rve tvou duši zpět,
v té bolestné a plodné závrati,
v níž tvůrčí žízní slyšíš srdce pět’,
v té chvíli, kdy v tvou bytost zšeřelou
stín boží zasáhne a do hlubin tě vzruší, –
v té nekonečné, těžké závrati,
kdy z nitra sopečného lávou vyvřelou
tvůj zdivočelý život hněvně kruší
jas nadějí, – se náhle navrátí
zas’ k tobě dávný velký okamžik
a usmíří tvou duši!
Bez hlesu odevzdaně umírali v boji!
Na smrt šli s úsměvem!
Oddaná pokora – ta byla jejich zbrojí!
A krví sytili nenasycenou zem’
pro velkou lásku svoji!
Daleko široko jich těla pokosená
na pláních žitných kvetla.
A zříce nebesa nad sebou otevřená
šli do věčného světla
druh v druha zavěšen jak průvod svatební!
Viděli nesmírnou poušt lidskou v soumraku,
v němž zetlí nenávist dřív’, než se rozední,
věřili zázraku!
Teď zřím je zřetelně, jich rozeznávám tváře,
zřím tebe, jenž jsi pyšně prapor nes’,
tys dělo řídil, tys pod svým koněm kles’,
tys volal polnicí, tys v útok velel jaře, –
vy bratři nesmrtelní, v svých vozech když jste spali,
jak malé děti, ruka v ruce, snící
o rodné zvonici nad vsí tam v známé dáli,
svátečním zvonem znící!
Když v nekonečné, těžké závrati
života úporného zmáháš drsné dny,
když cesta zarůstá ti, osud nevlídný
tě hostí úskoky a rozbitými sny, –
tu síla bratrství tě vláhou zaleje,
všech známých zraků svit ti srdce zahřeje,
stisk rukou ožije v tvé dlani studené!
Za noci měsíčné pak beseduješ s nimi
jak kdysi.
A toužíš vpíti v sebe zraky vznícenými
jich nesmrtelné rysy.
A sepneš posléz’ ruce znavené,
bys za veliký svatý okamžik
vzdal Bohu dík.