Miluji zemi,
z níž vzešel jsem.
Jaro, jež zpívá peřejemi,
skálu, jež horkým kolesem
žhnoucího slunce zdeptána, sní
o květech, jež jednou vyvstanou z ní...
Horký a slavný letní den,
jak znám jej tam u nás v polabském kraji,
i podzim štědrý, jenž opředen
babím je létem, kdy hrozny zrají.
A pole lán a hvozdu stín,
studánky lesní taj,
mrak horský, jenž padá do hlubin,
lučinu tichou, tesknou báj
modravých chlumův a doubravin.
Miluji rod svůj,
s nímž mne Bůh spial
tajemným svazkem krve,
kdy životu mému klíčiti dal
v praotců srdcích prve,
kdy Prvnímu na Řípu řekl: Ó, stůj,
vetkni svůj meč a ponoř svůj pluh,
tvých dětí vždy širší a plodnější kruh
zde řečí svou života píseň zpívej,
odvahu k činu vzývej!
Miluji oráče, rozsévače,
žence i žnečky, když zpívají,
husopasku, jež bujně skáče
po hrázi řeky, kde výskají
osmáhlí, nazí chlapíci.
Miluji ohnivé, štědré rty,
oči, tajemstvím zářící,
laskavé dlaně, hladící,
a srdce, zrající
pro chvíli, kdy řekne ti: Milý – ty!
Miluji píseň, kdy odrazem Věčna
života krása v ní hovoří k člověku
o věčné lásce, jež nekonečná
je v stálém zrodu od věků do věků.
Píseň, jež tančí a ozvěnou rýmu
hovoří všemi silami země,
vzdává se větru předjarnímu,
jenž vzbouzí vášně a květy ve mně.
Miluji chvíle, kdy celý svět zní,
jiskřivý okamžik polední
i svaté echo půlnoční.
Tehdy já odkládám těžkou zbroj,
helmici s péry snímám,
ruce spínám!
Uprostřed květů, kde tiše dlím,
uprostřed včelstev, jichž slavný roj
nade mnou hučí a zpívá,
uprostřed bratří svých, jichž píseň živá
ve věčný proudící hymnus splývá,
skloním se, k Bohu se pomodlím:
Věčný a v nás všech Přítomný,
dík za Tvůj den, dík za Tvoji noc.
Ruka Tvá vediž mne, živná moc
milosti Tvé buď povždy se mnou,
k oasám vlažným veď mé sny,
nedej mi bloudit’ nocí temnou,
ohnivou krví a jarou mízou
naplň mé svalstvo a srdce ztuž!
Dej, ať jsem volný a silný muž,
bych nikdy nekvílel za cizím prahem,
bych nebyl obtížnou lidskou hlízou,
žebrákem drobtů, své svobody vrahem,
zrádcem své lásky a víry a síly!
Dej však mi též
tvrdosti dar a pevnou ruku,
pavézu mocnou, štít svůj bílý:
Podlost a lež,
šalba a klam v honosném hluku,
sektářství temnota vůkol mne šílí
a víry zmatků vůkol mne plují – – –
Podlosti nemiluji! – – –
Tvrdosti dar a pevnou ruku!
Pavézu mocnou, štít svůj bílý!