Tam u nás byl by to jarní den,
blažený jarní den,
do lesů by se tiše a nesměle
plížila Květná neděle,
zeleně křehký sen,
leč zde je teprve čtvrtý leden:
postaru širým sluncem sveden
dal jsem se na cestu,
všecko, co tíží mne, všecko, co mučí,
v děravé naší zanechav kuči,
po boku v polní lahvi maje veselou nevěstu.
Kolkolem hory, dobrou stará silnice,
jdu, básník pouze, v slunečním jase;
v dáli ty vrcholky mohly by smeknout bílé čepice,
kdypak se jim to přihodí zase!
Olivy, zimostráz, dosti je zeleně všude
a málo rzi a málo holosti;
stád zvonce, jako když bystřina hude,
bublají doprovod k vteřině spokojenosti.
Jak z tvrdé skály člověk ji vyrve času,
překřehlé době,
vteřinu, hodinu, den, zřídka jen celý,
a k tomu pokoji a k tomu jasu
jak malé robě
vztahuje ruce, jež se otevřely.
Mám obě otevřeny, ramena natažena,
jsem vůbec ruka jen, ruka otevřená,
na kterou zlato s nadějí
sype se skvoucí ručejí.
A jaká rozkoš takhle jíti
neznámým krajem sám,
och, takhle jíti,
cizinec z dálky k dálavám,
och, takhle jíti
docela podomácku s holí a čutorou
končinou donedávna téměř tajemnou,
och, takhle jíti
a nežalovat, netoužiti...
Teď Škumbi, věčně kalná, po boku mi
široce šumí,
z plemene divokých panovnic
dnes všecko jest a zítra nic,
zákeřné všecko, rozmarné nic –
kobrtám výmoly, stezkou rozervanou,
z balvanu skáču na balvan,
jsou Ljabinoti za mnou již, teď do Žibraky dále,
přede mnou vrcholky bělostně planou,
sněžného vojska stan a stan,
a vzdálenější jsou stále.
Silnice mladá ráda by tudy vpřed,
leč pomalu pracuje člověk a rychle voda z hor;
kol uštěpačně ledacos odpoví ti na pohled
a vedle hor jsi zcela malý tvor.
Nedivno tedy, nesmeknou-li bílé čepice,
třebaže ještě neměla mne malarická zimnice.
Snad půjdu, nikoli sám, tudy ještě jednou,
a tváře, nyní hořící, zšednou mi a zblednou,
a stokrát prokleji výmoly, v nichž po pás bude vody –
toť však – a nikoli nejhorší – jen jedno z mnoha „snad“,
jež možno pomalu polykat
v dnech kalné nepohody,
leč nikdy na slunci, jemu tváří v tvář,
leč nikdy ve věnci nadějí, jež hoří
jak věnec, jímž horstva bělostná zář
slunečné chvilce se koří –
a nikdy za noci, kterou tuším již,
jak na cestě zpáteční vstříc mi zavane
a na strany odsunujíc soumraku mříž
dá mne pod ochranu hvězdného davu:
mně nikdy nadarmo světlo hvězd nekane
na starou hlavu.