Z ELBASANU DO ŽIBRAKY

Stanislav Kostka Neumann

Tam u nás byl by to jarní den, blažený jarní den, do lesů by se tiše a nesměle plížila Květná neděle, zeleně křehký sen, leč zde je teprve čtvrtý leden: postaru širým sluncem sveden dal jsem se na cestu, všecko, co tíží mne, všecko, co mučí, v děravé naší zanechav kuči, po boku v polní lahvi maje veselou nevěstu. Kolkolem hory, dobrou stará silnice, jdu, básník pouze, v slunečním jase; v dáli ty vrcholky mohly by smeknout bílé čepice, kdypak se jim to přihodí zase! Olivy, zimostráz, dosti je zeleně všude a málo rzi a málo holosti; stád zvonce, jako když bystřina hude, bublají doprovod k vteřině spokojenosti. Jak z tvrdé skály člověk ji vyrve času, překřehlé době, vteřinu, hodinu, den, zřídka jen celý, a k tomu pokoji a k tomu jasu jak malé robě vztahuje ruce, jež se otevřely. Mám obě otevřeny, ramena natažena, jsem vůbec ruka jen, ruka otevřená, na kterou zlato s nadějí sype se skvoucí ručejí. A jaká rozkoš takhle jíti neznámým krajem sám, och, takhle jíti, cizinec z dálky k dálavám, och, takhle jíti docela podomácku s holí a čutorou končinou donedávna téměř tajemnou, och, takhle jíti a nežalovat, netoužiti... Teď Škumbi, věčně kalná, po boku mi široce šumí, z plemene divokých panovnic dnes všecko jest a zítra nic, zákeřné všecko, rozmarné nic kobrtám výmoly, stezkou rozervanou, z balvanu skáču na balvan, jsou Ljabinoti za mnou již, teď do Žibraky dále, přede mnou vrcholky bělostně planou, sněžného vojska stan a stan, a vzdálenější jsou stále. Silnice mladá ráda by tudy vpřed, leč pomalu pracuje člověk a rychle voda z hor; kol uštěpačně ledacos odpoví ti na pohled a vedle hor jsi zcela malý tvor. Nedivno tedy, nesmeknou-li bílé čepice, třebaže ještě neměla mne malarická zimnice. Snad půjdu, nikoli sám, tudy ještě jednou, a tváře, nyní hořící, zšednou mi a zblednou, a stokrát prokleji výmoly, v nichž po pás bude vody toť všaka nikoli nejhoršíjen jedno z mnohasnad“, jež možno pomalu polykat v dnech kalné nepohody, leč nikdy na slunci, jemu tváří v tvář, leč nikdy ve věnci nadějí, jež hoří jak věnec, jímž horstva bělostná zář slunečné chvilce se koří a nikdy za noci, kterou tuším již, jak na cestě zpáteční vstříc mi zavane a na strany odsunujíc soumraku mříž mne pod ochranu hvězdného davu: mně nikdy nadarmo světlo hvězd nekane na starou hlavu.

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

1502. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Bouquety podzimní. (Otto Gulon)
  2. BUĎTE POZDRAVENY! (Rudolf Medek)
  3. TULÁCKÁ ELEGIE. (František Taufer)
  4. Podzimní večer. (František Taufer)
  5. PODZIM HRŮZY. (František Taufer)
  6. PŘIJÍMÁNÍ. (František Taufer)
  7. O POLEDNÁCH. (Josef Lukavský)
  8. BLAHOVĚST JARA. (Zikmund Winter)
  9. CO V NEBE PATŘÍ (Růžena Jesenská)
  10. ČIŽBA (Otokar Březina)