Mé srdce-prapor jarním průvanem
dnes s balkonu tak plavně v dálku vlaje –
je všechno dneska slavné jara snem,
i vzduch, i země – celá duše kraje!
Až tam, kde v oblaka se tyčí topoly,
sní oči moje s něžným roznícením!
Až tam, kam dosahuje kraj dnes roztoužením
spanilým zázrakem svým – nebes kupolí...!
Hledím, jak v dál se trávy vlní v snech,
i stromů vrcholky závratným větru váním –
zmámeny vzduchu, výší smělým celováním,
kterak se vzdávají těm proudům mocných něh...
Už kvetou sněženky, a mochny, bledule,
vím, svítí jimi lučiny i les,
a v loukách u řeky – oh, doby minulé! –
o touhách mládí snivě hučí jez!
Co nevidět, a, srdce moje, věz!
v zahradách odevšad to těžce zavoní,
a bude zářit v modro do nebes
květ něžně dívčí bílých jabloní,
a svítit zlatý rybíz, střemcha, bez!
Po ženách probuzených z dětství dřímoty,
po slasti vyslovit nejsladší jara vůně
všem novým Věčným Jarům v ústrety –
mé celé tělo, celé srdce stůně!
Vždy jenom stůně! Nikdy nedosní!
Dálka a Výše mojí kletbou jsou!
Sen můj se nikdy, nikdy nesplní,
jsem ten, jenž s náručí vždy stůně rozpiatou!
A přec: Ať touha vždy je spiata s bolestí,
ať krása plakat nám dá, Troubadourům Věčna:
Když život touhou je – chcem touhou rozkvésti,
závratí trpět Lásky Nekonečna!
Vždyť víme: Slibem všechna touha je,
vzdech lásky přislibuje objetí;
k obloze pohled Nebe slibuje,
a Všeho procítění se Vším splynutí!
Dnes věříme a cítíme a víme,
že míza jara věčná Bytí jest,
že slibem dálka kraje, slibem výše hvězd,
zvuk hudby čarovný, i to, co v lásce sníme!
Že naší Země věčný koloběh,
i se svým Sluncem stále výše spěje –
že stále krásnějšího jara bude vítat břeh,
kde vstříc Jí vyjdou ony melodie,
jež dříve slýchala jen ve svých bardů snech –
a stoupajíc vždy větším obloukem,
že bude přijímat dar stále sladších něh
století za stoletím a rok za rokem!
Od země až tam k modrým nebesům
dnes slyším zpívat onu blahou zvěst,
to nejsladší všech Evangelium,
já, Jara šťastný Básník-Blahověst!