Kolikrát jsem Tě zřel
ve vřavě, v zápachu krve a v kouři,
kolikrát v divoké lidské bouři
po Tobě touhou jsem mřel,
Ty, malá a sladká
jak matka,
jež žehná na cestu v dál,
země moje!
Kolikrát uprostřed lítého boje
vstříc Tobě zrak můj plál,
kdy v zmatku a děsu jsem viděl Tvou tvář –
úsměv i slzy, svatozář,
Tvé muky hrdinný hled.
Kolikrát uprostřed noci a tmy
unaven, hladov a bled
jsem sytil své srdce vzpomínkami
na rodný kraj!
Na malou staničku, kde kvetou růže!
Na smavý a zelený máj
uprostřed lesů,
kde každý své srdce uslyšet’ může,
bije-li láskou!
Kolikrát procitnuv z černého děsu,
z pochyb a úzkostí, kdy svět je maskou
a cizí jsou lidé, jež miluješ,
kolikrát v bezedném hoři
uprostřed zemí a moří,
jež dýchaly krásou,
viděl jsem města rodného věž,
rovinu rodnou zlatoklasou
s horami na obzoru,
zem, moji milou, nepatrnou,
leč plnou vzdoru,
červené pole s bílou skvrnou.
Dnes tedy Tě zřím a zase Ti vracím
vše, cos mi dala:
sílu a rozlet i srdce smělé
do služeb Tvých zas dávám cele.
Díky Ti šeptám, v Tvou půdu se kácím,
bych zlíbal tu hroudu, jež mne spiala
s odkazem předků, jich výzvou a pýchou.
Vím, jsi ještě slabá, vím, jsi ještě vratká
jak každá blažená matka.
Vím, žiješ v úzkostech, přes duši tichou
že provanul vichr zmatku a kalu,
v němž tone svět!
My chceme však novou zde píseň pět’!
Života píseň, jenž silný a zdravý
rozproudí mladou, jarou krev!
Odvahy píseň, jež zdvihne hlavy,
překoná zmatku pustý řev!
Lásky a pravdy čistý zpěv,
duch národa, v němž je na věky živý,
že svět je krásný a spravedlivý,
že patří těm, kdož se nebojí...