DIVOKÁ ORLICE
Slyšíš, jak hučí a kvílí a hřímá,
skály jak drtí a v objetí jímá,
řičíc a lkajíc se v propasti vrhá
zpěněná řeka?
Ticho kde pravěčné ve hvozdy lehá,
zlatými slinami k obloze šlehá,
divoce naříká, závoj svůj trhá,
řve a se vzteká,
rujná a šílená jak žena vilná
za nocí zelených ňadra svá smilná
vztyčuje ke hvězdám, v klín svůj jež strhá
v objetí měkká.
Ticho a hrůza jde pustými lesy!
Přes hroty horské a ponuré tesy
krvavý Západ se chvěje a zmírá!
Planoucí štíty
zamlklých lomů se zvedají němě!
Ohnivým věncovím zdobená témě
nejvyšších vrcholů v nebesa širá
vrhají svity
69
přízračných bleskův a ve vírné bouři,
v stříbřitých mlhovin tančícím kouři
ty, Řeko, jediná jak velká lyra
zvedáš hlas lítý.
Jarní když větry jí vzdouvají divě,
podobna oři, jenž o žhoucí hřívě
zlatými kopyty v tajemném ržání
zdeptává zemi,
k oblakům opálným bujný trup vzpíná,
mlčící balvany v náručí spíná,
hlavu svou znavenou v opojném lkání
pod haluzemi
na chladná skaliska s večerem klade,
kde v prudkém výdechu smrčiny mladé
chytají v kadeř svou perlová plání
nad peřejemi.
Na výspě vyprahlé, slunce kam pere
žárnými biči a mlázím se dere
smyslně lichotný, žhavý proud jeho
na moje tělo,
obnažen stanul jsem. U pat mých vzlyká
70
panenská řeka a ke rtům mým stříká!
V horoucnost vzplanulou, v žár ducha mého
nad nímž se chvělo
duhových nadšení jiskřivé tkání,
rozžíhá blesky a v třesku jak zbraní
srdce vod válečně v hluk světa všeho
v ohlas by znělo!
Jaká slast, zříti, jak v kalný rmut žití
z tryskavých proudů se zářný jas nítí,
v němž hoří zmlazeno lázní tvou dravou
mládí v žal světa!
Jaká slast, zapomníť mstivého hlasu
hoře i úzkosti, šílenství času
neznati na chvíli, duší kdy žhavou
rudý trs zkvétá!
Sám v tříšti zářivé krůpějí mrazných,
s hořícím nitrem v chlad němých stěn srázných
volám tvé jméno a nad mojí hlavou
orlice vzlétá.
71