První básně (1927)

Rudolf Medek

PRVNÍ BÁSNĚ
JARNÍ SOUMRAK
HVĚZDY
HLADINA
ZÁPAD
KRÁSNÁ ZAHRADNICE
TANEČNICE
ROKOKO
ÚSMĚV
V SOUMRAKU
TY VLAHÝ A ČERVNOVÝ VĚTŘE...
MARNOTRATNÝ SYN
PRSTEN
I.
MELANCHOLICKÉ MĚSTO
LETNÍ SLUNOVRAT
PANDÉMONIUM
JEZERO
PANNA
ROZLUKA V JESENI
RUIT HORA...
ELEGIE
ANGELUS
EKLOGA
ŽHOUCÍ SRDCE
PRSTEN
II.
PLANOUCÍ TVÁŘ
I Jas oblohy kdy neporušen zmírá
II Nad květů guirlandy, jež ruka tvoje splétá,
III Rci, jenž dlíš tu smuten v teskném rozechvění,
IV Tvůj hlas mne probouzí! Svět, moře, hvězdy spí!
V Naslouchej, duše má, když opustila’s právě
HOROUCÍ NÁPOJ
DIVOKÁ ORLICE
ORBA
MILUJI TVÁ JITRA...
ROZHOVOR
HOST
BUĎTE POZDRAVENY!
KVETOUCÍ STROM
BŘEZEN
HYMNA
PŮLNOC BOHŮ
Na skále vysoké, jež sálá parnem léta,
PŘÍCHOD
SAMO
MARKOMAN
VELESOVI
KAZI
VZÝVÁNÍ MĚSÍCE
BÍLÁ KNĚŽNA
DĚVÍN
PÍSEŇ ŠÁRČINA
TRUT
RUKOJMÍ
ZPĚV JITŘNÍ
SVANTOVITU
PŮLNOC BOHŮ
OSTŘIHOM

EDICE SEVER A VÝCHOD
[1] RUDOLF MEDEK PRVNÍ BÁSNĚ
SVAZEK PATNÁCTÝ EDICE „SEVER A VÝCHOD“ 1927
[3] OD AUTORA
Verše a knihy básní, vzešlé před válkou! Sedm let trvaly rozpaky, mám-li obnoviti rozebraná vydání této staré-mladé poesie. Byl jsem srdnatý i vůči svůdným nakladatelům. Poněvadž je tomu tedy právě sedm let (7), číslo osudové, podléhám svodu, jenž může býti nejen osudový, ale i osudný. Ale bude toto souborné veršové dílo snad ukazatelem cesty, po níž jsem šel. Myslím, že je v celku dobrým předobrazem pozdějšího vývoje. Vše smutné, nostalgické a zmatené, co patří k jinošství, až do té záliby v barvité smyslné řeči, v ladné a přísné formě, v pathosu i ve verbalistické metaforičnosti. Ale poslední verše z „Prstenu“, celá „Půlnoc bohů“ se svou hrdinskou thematikou, 5 charakteristická báseň „Marnotratný syn“, poslední báseň, napsaná před válkou a vyjadřující touhu po dalekém světě, jehož se mi potom tolik dostalo, to vše ukazuje cestu k zmužštění a k mužnosti, o niž jsem usiloval v příštích dobáchdobách. Cyklus „Jarní soumrak“ je řada básní, tištěných z části v „Moderní revui“, z části i netištěných, psaných v letech 1908–1914. Báseň „Rokoko“ je první báseň, uveřejněná v „Moderní revui“ a v časopisech vůbec. Tento cyklus jsem uspořádal z těchto roztroušených veršů teprve nyní, kdy redaktor této sbírky projevil přání doplniti básně, zařaděné ve sbírkách „Prsten“ a „Půlnoc bohů“, ostatními verši, vzniklými v oné době. – Nezařaďuji sem ovšem všech svých snad i závažnějších pokusů tehdejších. Sbírku „Prsten“ kladu v této knize před „Půlnoc bohů“, ježto její celá exposice a většina básní vznikla dříve nebo současně s touto cyklickou řadou pohanských básní z českého mythu. Konečně zařaďuji do této knihy báseň „Ostřihom“. Byla napsána cestou na bojiště, kdesi za Ostřihomem, jarem 1915. Poslal jsem ji potom odkudsi Arnoštu Procházkovi pro „Moderní revui“. Otištěna byla v prvním popřevratovém čísle tohoto časopisu. Jak mi řekl zesnulý Arnošt Procházka, byla by neprošla v roce 1915 už rakouskou censurou. Jest 6 přechodem k „Lvímu srdci“ a k mé poesii válečné; byl bych ji na Rusi zařadil do „Lvího srdce“, kdybych nebyl ztratil na rakouské frontě její text. Ohlas její první sloky však je slyšitelný ve vstupních verších k „Lvímu srdci“. Je tedy tato knížka bezmála „kritickým“ souborem mých veršů i knížek básní, napsaných a vyšlých před válkou; snad je i obrazem básnického putování mladé duše, snad je i příspěvkem ke studii fysiognomie mé generace.
7 JARNÍ SOUMRAK
[9]

HVĚZDY
Sladká čekající! Tmy hovor ztlumený slyší; daleko k vinicím, kde hrozny nedočkavě zrají, roznáší vítr slova lichotná, a jemné stisky rukou jsou znamení ano! a vzněcují krev v srdci. Tu náhle světla tajemná mne pozdraví, hluboko, hluboko žhnoucí ve Tvých očích, kam toužil jsem jako lovec perel vnořit se a šperky hvězd vynésti z azuru zřítelnic. Hle Kassiopeia! Jak líbají hvězdy se vzájemně něhou, dalekou země, nám neznámou, a sladčí snad polibků nachových úst. Jak ženky v rusalném témdni tančí Labuť, – jméno sladké, jako vše, co je tiché a zamlklé – ponurý Sirius, milencům zvěstující žal, Orion, svítivý a zlatý, saturnských básníků milá hvězda, nám však nejmilejší zelená, milovaná Venuše, neb v jejím znamení jsme se narodili. 11

HLADINA
Tiše – tise, jako lekníny pozdní labutě bílé plují, houštiny chvějí se na břehu, smutnou přástevnicí jest melancholie v pavučin vláknech, na břízách jež se snují jak závoj, strhaný kdysi nevěstě smutné s lící, jež tudy šla, s očima, zapálenýma žízní tajemnou a okouzlující a žhavou, a sama se ztravujíc mučivou, němou trýzní, v prstech liliových tiskla svou hlavu plavou. V západu, hořícím na oknech zlatými stíny, voda se zachvěje časem, neslyšně zpění ve chvíli hořké, kdy smuten shlédnu do hlubiny, marně hledaje v ní dávné opojení... Sen melancholický, jak dávná pověst unylý, o nevěstě jeseně – panně jezerní, s večerem přichází ke mně důvěrně ve chvíli, kdy zrak roznícený na barokních římsách sní... 12

ZÁPAD
Ve zlatu západu sosny když hoří, v zahradách země kdy rozkvétá jarem, Tebe, Tebe, v myrtoví skrytou, zrak můj hledá. Holoubci bílí kdy něžně se tulí na římsách oprýskaných, stín kde visí jak temné plachtoví, jež v dál se šíří, nás by skrylo v šeříků hroznech, kde pohřbeni sníme a mlha milostná v oči nám klesá, ve sluch zní píseň, již pro nás vzbouzí vlastní srdce, již osleplí věčným ohněm svých očí, v horečce blouznivé neuslyšíme, proud času jak hučí v zpěněných vlnách, neb jsme sami. 13 Jak vše se vzdaluje, vhrouženo ve tmách, jak mizí přítomnost! A na nás padá van šerý večera jako šlář marný nade hrobem! Jak vše se ztišuje a vůně vadnou jak vzdechy nicotné hasnoucích retů! Kam jste zabloudily, vy ptačí písně, vždy tak pyšné? Jak vše již uctívá hodinu něhy! Kolem se ve tmách rozplývá ticho, skytajíc sladkého ostrovu pouze naší touze, jež náhle vznítí se, co chvíle prchá – vztyčujíc v samotě květ sladce žhavý, pro chvíli jedinou, času proud vřelý již nesplaví. 14

KRÁSNÁ ZAHRADNICE
Ve zlatu kadeří vonná a zahalená, nad leknín bělejší jde krásná zahradnice, tajemstvím nejsladším má rozžehnuty líce a v květech naslouchá šepotu svého jména. Má modro ve zracích, jež jako studně tichá se časem zachvěje, když zlatistými stíny polibky západu padají do hlubiny. A v ústech rozpuklých mdlým dechem růží dýchá. Sama květ záhadný, sdružuje svoji vůni se vzdechy jasmínů, a koupajíc se v nich na sebe nechává pršet jich vonný sníh. Zmámena krásou svou a vášní ňader svých, poupata celujíc v polibcích sesterských, nahá a svítivá vykvétá v novolunní. 15

TANEČNICE
Oh stráně tesklivé, když v zmlkající písni pastýřů blouznivých uvadá půvab dne, ve vašich houštinách, jež jeseň nachem třísní, má vášeň skrývaná své kouzlo vyhlédne. V purpuře západu vám vstříc vycházím nahá, v hladinách večerních se teskně zhlížejíc... noc vítám ponurou, jež temná je a vlahá, by ve tmách, zrosena, tvář moje plála víc. A tiše, bázlivě, jak tulačka se plížím, úzkostně skrývajíc svůj tichý, cudný hřích; jen květy vidí mne a ve vodách se zhlížím, v měsíci zrcadlím, hořícím v oblacích. Zvuk písní slyším teď, jež starý Pan snad zpívá, zakletý v srdci hor, snad skrytý v zahradách; znám jeho píšťalu, jak žhavá je i nyvá, však ani z vášně té dnes nemám strach. 16 A tančíc v zeleni já vzdychám okouzlena nad vlnou ňader svých, jich bělí svítící; ve vlasů pramenech jak v zlatu zahalená jsem socha antická v mramoru jiskřící. Své srdce slyším bít. Vášnivý hovor jeho jak hudba tichnoucí mé smysly prudce mámí – a závoj poslední strhuji s těla svého, měsíci vzdávám se, líbána květinami. 17

ROKOKO
Nad spinet zamlklý svůj svazek růží kladu, mdlý dotek podzimu svou vůni v pokoj stře: ten portrét pradávný, ve věčném snící chladu, dnes tiše jako vždy mé srdce otevře. Svůj povzdech zakletý, oh, jak jej dlouho skrývám, když parfum unylý mi ke rtům přikloní. Naivní ballady severní nezazpívám, Tvůj sentimentální zrak neutone v ní. Vždyť, věčně mlčící, svůj skrytý život střeží má nyvá Rosalba – a já sním, bláhový, v ztlumených večerech že na mém srdci leží, tesknými polibky že rtům mým odpoví. V svých očích dalekých zrcadlí moje žití – v těch studních hlubokých můj obličej již zbled’ – však nikdy závoje se zraků nechce sníti a tise sklonit’ se, by dala odpověď. Moderní Revue, 1909.
18

ÚSMĚV
Tož, Giocondo, dej mojim zrakům, v tichu tu rozkoš tajemnou by s tebe pily, záhadným pohledem se omámily a nalézaly sladké temno hříchu. Má paní, víš, jak žádostivě planou Ti vstříc, když nocí Tebe pozdravují v snů pavučinách, jež se truchle snují nad něhou, stálým klamem zrazovanou. Lze gestem něžným k sobě nakloniti Tvou hlavu zamlklou a jemně sníti s Tvých očí flór, jenž mi je zacloňuje? A nalézti v nich sladký příslib nový pro chvíli úsměvu, jenž více poví než slovo nejsladší, jež opojuje? Moderní Revue, 1910.
19

V SOUMRAKU
Díš, v slovech lichotných, skrývaje vášeň vroucí na bledých rtech a znaven parnem dne, šílený dotekem mých prstů růžových a vlasů úrodou, jichž těžké zlato žhoucí pod záštím slunce nikdy nezbledne: „Jsi harfa líbezná a v tichu písní Tvých sní srdce mé o slibech vášnivých.“ Oh, milý, z květů teď, kdy jeseň zlato střásá, mám bolest větší, než z Tvých vášní lkání, neb prchnou vteřiny nejsladších strastí mých, růžových nejistot, podzimu truchlá krása je v tlení pohrobí a zbožné srdce raní tajemným temnem vášní neznámých – a bude Tvůj pak padlé lásky smích. Ne, nechtěj nyní třísnit moje tělo dotekem nečistým, byť vášnivěji plál Tvůj pohled tichý, který v dálce sní o vzdání se, v němž srdce Tvé by chtělo polibkem horkým aby ret můj ssál 20 s Tvých malých úst mdlou rosu večerní a svěžest chladnoucí utopil navždy v ní. Mníš, soumrak právo své že ve Tvé ruce klade, tichnoucí šumění lip velkých nad námi že ztlumí pláč mých očí bázlivých, tma v loubí hlubokém vášnivé tělo mladé příslibem rozkoší že silně omámí, až klesne, zmateno, ve chtivost rukou Tvých – necudných, barbarských a ničivých! Slyš, růži naslouchej, jak za soumraku dýchá cudně i vášnivě, a sní, neporušená, čistá a chladná v bledých poupatech – – – lilie šeptá, leknín něžně vzdychá na hlati stříbrné, a orchidea sténá v snech kouzelných po něžných, vonných rtech, jimž vzdá své polibky a opojný svůj dech. Ó, na mne hleď, Ty slabý z milujících! – Chceš, aby úsměv můj prvotní záhadnost úst panenských pro tuto chvíli ztratil? Chceš, aby v očích mých, Tvůj obraz zrcadlících, 21 vstříc neplanula Ti jich čirá nevinnost, a ret můj polibek by na Tvá ústa vrátil plamenem smutným, jenž mé tělo schvátil? Nechvěj se smutkem, druhu mého žele, že nechci, zneuctit’ bys měl mne pro tu chvíli vášnivé krve, která ještě není hodinou nejsladší, kdy prsty rozechvělé Tvůj najdou obličej, by ke rtům přiblížily lupeny růžové, v něž ústa Tvá se změní, a celý okouzlíš ve svatém Proměnění. Sborník „Zahrada Epikurova“, 1911.
22

TY VLAHÝ A ČERVNOVÝ VĚTŘE...
Jak hroutí se v dunivém skonu pode mnou minulý den! Jak ve tmách se ztrácejí chvíle a doutná jich poslední plam! Teď nechtěj již vzpomínat, duše, teď vteřinám nenaslouchej! Vše za námi tmí se a klesá, slyš, hodin jak bolestný sten tam v daleku úzkostně zmírá, s ním stlívá tvá bolest i klam. Ty vlahý a červnový větře, mým sladkým dnes večerem věj! Tak náhle se ztratilo všecko, čím nejistý zmítal se duch, zlý posměch a ztráty a hoře a tesknota, děs bdělých vin... Ale Ty nyní mne voláš zas’ – zas bezpečně slyším Tvůj hlas. Já tuším Tě mezi růžemi, Tvou vůni mi zvěstuje vzduch, Svá tichá mi znamení dáváš, já poznávám živý Tvůj stín: ach, tento dech vlahý a žhavý, a vlající veliký vlas... A nyní Jsi se mnou a mám Tě! Co slyšíš, rci, na srdci mém? Noc voní a celý svět zpívá... V mé kořeny divoce duj, ty vlahý a červnový větře! Jsem já to zas, celý a sám, tak plný a žíznivý stále a nezlomen mrákotným snem, v němž volal jsem marně Tvé jméno. A žár mého srdce je Tvůj a všechny mé polibky tiché a všechno, co v duši své mám... Moderní Revue 1914.
23

MARNOTRATNÝ SYN
ARNOŠTU PROCHÁZKOVI
Dni chmurné míjejí a noci pusté jsou... Oblaka šedá jsou a děsí zmdlený zrak, mé tělo smutné jest, smutnější duše má, mé srdce teskné jest, tesknější láska má! Zde zbloudiv, slyším víc, než snésti může žal, otcovských síní hlas! Jich blahodějný klid, jich vůni domáckou já vdechuji a zřím známého krbu plam a pohled oken svých, to ticho večerní, ulehlé v loktech mých, selanky zvučný tón a starých stromů šum, včel hukot... Kolikrát jsi dělo, srdce mé: Ó, vrať se! Kolikrát jsi řeklo tělo mé: Ach, žízním, jíst se chce, ni vody není, chleba! Hle, v domě otcovském je plná hojnost všeho, vzpomínáš dobrých mís a velkých džbánů vína všech žírných dobytčat, bučících ve svých chlévech? 24 Dni chmurné míjejí a noci pusté jsou. Ale já nyní zřím tu chvíli: v oknech mých s podzimním západem vzplál kdysi rudý žeh, já slyšel mocný hlas, já cítil prudký dech, mne země volala a moře řvalo vstříc, hvězdy se nížily k mé hlavě, měsíc plál nad mojím čelem, v tichou duši mou proud vtékal světelný a břehy její rval... Jsou města v daleku – jsou plná rozkoší, jich stíny večerní tvou duši znavenou přikryjí laskavě, jsou lesy hostinné, je krása horských cest, jsou svůdné tesy skal! Teď sám a opuštěn... A přece: tichý hlas mne rozvlňuje zas, mou krví vybledlou zas proudí jeho žár. Ó Bože světa, Ty, jenž’s květy rozhodil po širé zemi Své, jenž’s chladné studánky v Svých lesích otevřel, jenž’s nad tmy propastí Své hvězdy zavěsil, mé smutné kroky veď! Jest úsměv příštích jar, jest krása nových let, i sklizeň hroznů čeká! Kalendář paní a dívek českých, 1915. Psáno v létě 1914.
25

PRSTEN
[27] I.

Ó, bych měl křídla jako holubice,

zaletěl bych a poodpočinul...

Žalm LIV., 7.

MELANCHOLICKÉ MĚSTO
Ach jeseň! Planoucí vy ratolesti rudé hořících javorů, v nichž slunce dech mdlý žhne, kde vaší slávy jas, jenž po mé zemi všude v zeleni vítězné v palčivá poledne se stkvěl nad nivami a horkou píseň zpíval, kdy s výšin pramenil světelných proudů příval? Své sbohem nevolej, přesladký dechu léta! Tesknotu ponurou tvůj elegický hlas jak nápis pohrobní ve věnec růží vplétá, posledních pozdravů! Ve zlatý polojas mroucího slunce již žalozpěv země zvoní nad květy zvadlými, jež mdlobou smrti voní. 29 Po horké záplavě, jež laskala mé tělo, do mrazné nicoty rozpínám ramena: o sladkých nocech sním, kdy žár, jímž srdce vřelo a vášeň nachová, svým ohněm zmámená, v květ rudý zkvétala! Žel, jeseň přebujelá stín žalu ledného do mého vryla čela! Ovocnou alejí, kde plodů těžká krása na stromech hořících plá v odpolední jas, kol domků, réva kde zlatými hrozny jásá na štítech dřevěných, se k městu vracím zas, ke městu smutnému, jež večerními stíny jak v kastel přízračný se vzpialo nad lučiny. Hluk hučících dvou řek, jež smývají tvé břehy, zas slyším ztlumený na hradbách v aleji, kde jeřáb, podzimem jenž vzňatý, jehož šlehy jak skvrny krvavé jím vichrem zachvějí, se skvěje zapálen, jak kdysi, dětství smavé kdy v jeho koruně trhalo plody žhavé! 30 Dav něžných obrazů, jak ve snách jsem je vídal za nocí sychravých v svém loži studeném, kdy stesk jak lítá saň mé žhoucí srdce hlídal, v půvabných závojích teď jde mi před zrakem: tlum malých bratří mých, jichž hluku plná síně, nejmladší bambino v matčině sedí klíně, na prašných ulicích vše uličnictví malá, rozkošné dětství hry a tíseň jinošství, naivních vznětů plam, z nichž láska k zemi vzplála, panických nejistot vášnivá vítězství, jež město zamlklé ve Wetzlar proměnila, kde duše žíznivá slast žití první pila... Tak stojíš pochmurné, ó město nad vodami, kde slunce bílou zář můj nejdřív uzřel zrak, v tmě noci vnořeno, snů přelude mých známý, otčino líbezná! Za noci, temné tak, že věcem neživým tvar duchový dá živý, jsi pro mne kouzlem vždy pro teskný půvab nyvý... 31 Však vím, že mine vše, až probudíš se zítra, tvá melancholie že v hluku vyprchá, jenž vpadne do tvých zdí, měšťáků ruka chytrá tvé prodá půvaby, mráz ničivého zla tvou spálí květenu, okleští břehy tvoje a z houštin zarudlých vypudí faunů roje. A cizích lidí dav se nastěhuje v krámy pod stará podloubí, mu ničím nebudeš, než skrovným tržištěm, v aleji pod lipami společnost lhostejná svou bude tvrdit lež, jíž říká od věků; hluk strojů, sirén hlasy bolestný nesouzvuk vetkají do tvé krásy. Jen v odpolední jas, kdy jeseň v barvách vzhoří kol pevnostních tvých zdí a v starých zahradách, kdy s chladným večerem, ztopeno v mlhy moři, jímž elektrických lamp zaplane zmdlený nach, jsi dávným městem mým, kdy ve snách jsem tě vídal, kdy stesk jak lítá saň mé žhoucí srdce hlídal. 32 A přece, v každý den ač tebe znovu ztrácím a prchlé kouzlo tvé té vůně nemá již, pro niž se ze samot v tvých ulic hlahol vracím, jsem šťasten, po chvílích že klidu tobě blíž naslouchám horečnému varu v tepnách žití, zřím rušné zástupy, jichž proud se v temno řítí, zlé slyším výkřiky a v mstivé zraky zírám, života rudý děs však ducha neleká, neb, lačný, dychtivě své srdce otevírám pro fantom kosmický žhoucího člověka, jenž silný v něze své a krásný, strázní množství překonav vítězně, jde pro svůj úděl božství! 33

LETNÍ SLUNOVRAT
Té noci opojných jak zvuků víření mne jala hudba vod a něžné květy strání mi ve tvář zavzdychly ve větrů zachvění a kol mé hlavy táh’ dech zlaté žatvy zrání. V líbezný vnořen sen jsem opojen pak mnil, že slyším srdcí tep a vzdechy rozrušené pobledlých lesních žen, k nimž ret se naklonil, by pil jich polibky, mdlou něhou roznícené. A řečí horečnou zdroj ke mně promluvil, les v ticho ponořen v své hloubi vůně skrýval... Hrál vítr haluzí, jak do strun lyry bil, na zemi zrosenou setřásal květů příval. Řad stínů kol mne spěl a zlatých bludic smích zapadal v houštinách, kde lačný zrak můj hledal tančící řetěz vil, s rtů jejich rozkvetlých dech v chladnu půlnočním jak mlžný prach se zvedal. 34 V jich okruh čarovný jsem vkročil bled a tich. Hvězd jiskření jsem zřel měsíčních tkání sítí, kdy k zemi padaly, hasnouce v objetích ztemnělých v dáli hor, kde jitřní nach se nítí. Jas pojal srdce mé, v něm navždy pak se skryl – Dech země líbezný v svém vichru vůně choval, svou něhu bezelstnou mi v čelo žhavě vryl. V klín lesů klekl jsem, všem božstvům obětoval. 35

PANDÉMONIUM
S mým spiata ramenem, a přec jak chvějný stín v nehmotném zakletí, v noc sestupuješ se mnou jak v hrobku mlčící... Tak spoután rukou jemnou, v pavučí zapředen tvých úsměvů, v tmy klín se náhle propadám jak v bědnou propast temnou. A v blesku náhlých snů sžehavým smutkem jat, v jas lučin ztracených já toužím... Květů něha jak vůně uprchlá v mé zmlklé srdce lehá, v mém duchu žíznivém, jenž k slunci rozepiat byl za dnů zářivých, zsinalý oheň šlehá, jenž proudí z očí tvých jak z hadích zraků svit, zář’ duše tajemná, jež ve tvém srdci nítí palčivou horoucnost... Půlnoční rudé kvítí v tvých vlasech rozkvétá, ó Vestálko, jež třpyt měsíce zbledlého jsi čerpala v své žití. Zda hájů vzpomeneš, kde Filomélin hlas v májových večerech zrazoval srdce tvoje a v lesních studánkách hvězd zhlížely se roje, z nichž v lačné srdce tvé planoucí prýštil jas? 36 Zda vlahé chvíle zříš, kdy bílé prsty svoje v trs modrých šeříků jsi ztápěla v mdlých dnech, kdy června teplý dech se ve tvá ňadra nořil a vášeň ztajenou jak teplý div v nich stvořil, by rosou palčivou na tvojích žhnula rtech, kde žhavý plamen úst svých v polibcích jsem zmořil? Děs noci zelené v tvých němých zracích spí! Klid chmurný mlčení kol tvého těla vlaje – jak smrti chladný van. V tvých ústech hořkost zraje ztracených jasu chvil, jež ret můj pohostí rozkoší truchlivou vyhnanců bědných Ráje... Je ticho, tma a noc, jež tají v stínech svých přízraky blednoucí! Ty sama v ledné běli mučivé čistoty, v níž hvězdy tvář svou zřely, v své hrůze osleplá nad varem proudů zlých a ohněm v plamenech, jež náhle rozhořely se v tichém těle tvém, jež zažehnuto plá jak žhoucí pochodeň, zříš zraky ztemnělými, pohledem dalekým v mé oči, ňadry tvými horoucí víří stesk, jenž ke mně zavolá jen slova kletby tvé výkřiky vražednými. 37 A v této chvíli zlé, v níž láska tvoje lká v přeletných polibcích, jichž pal mým srdcem zmítá a v řeku vlasů tvých se noří hlava zpitá, duch zářný v těle tvém v tmu věčnou uniká – Tlum kouzel opojných pak vášeň tvoje vítá, jež tělo květoucí ve schránu promění démonův odvěčných, jichž hled z tvých očí zírá v mou něhu zmučenou, jež ve tvých loktech zmírá kosmickou úzkostí, a v hrůzy zachvění slast chmurná pramení z tvých úst v má ňadra sirá. 38

JEZERO
PANU KARLU TERHARENOVI
Rci, Noci, spící v tichu a v hvězdný kleslá třpyt, jak milostnice luzná v horoucích loktech snící, kde žíznivého srdce lze touhou ukojit’, kde prahnoucích rtův ohni dát nápoj svlažující? Hnán náhle palným steskem, melancholií jat, jak v pavučí hmyz bědný zapředen v krutou trýzeň, jak poutník romantický spiat ve vlající šat, dlím v dolu zachmuřeném, mučivou v duši žízeň... Zde zastavím své kroky, na břehu jezera, kde v síti probuzený pták vzkřikne náhle v tichu a pobledlý svit hvězdný se v hlatích rozehrá a měsíc zjeví zraku svou pro vždy krásnou pýchu. Mír půlnoci se chvěje v zamlklém listoví. Hle, jakým steskem vlny na březích šedých hrají! Vzpomínám. Teskním. Toužím. Mým zrakům odpoví jas zsinavělé vody, v němž němé hvězdy plají. 39 Ó, jak bych nyní přál si, být’ divým větrem štván, být’ schvácen horkou smrští a rozplynout’ se v žáru, od lstného prachu země být’ silou odpoután a v centru vírných živlů spět’ k vítězství neb k zmaru! Ó, jak bych nyní toužil na vodách lodí být, jež pyšným letem brázdí nesmírná pole moří, v přístavy hlučné vplouti, o nových plavbách snít a z temna černých nocí vstříc letět rudé zoři! Zde sám a sám, kdy srdce svůj vlastní slyší hlas, kdy tonu v pochyb proudu, v svět stárnoucí svou víru žhoucího skládám mládí v zrození nových krás, v hrdinství zářných duchů, v jas harmonický smíru! Zde sám a sám, tak ztracen na břehu jezera, v klín vnořen země spící, jež sní o jitrech nových, teď prahnu v žárné touze, v níž smyslů setba zrá, své teskné srdce složit na ňadrech úbělových. Neb mluví ke mně ticho svou řečí hrozivou, samoty děsná pýcha mé smutné tělo mrazí, ve víru touhy zmámen rozpínám náruč svou: Ó jitro, zoře, slunce, mne chraňte temné zkázy! 40

PANNA
Šat stkaný z paprsků, bys sestrou hvězd se zdála, jas cudných fialek nesoucí v zracích svých, v můj sad jsi vstoupila, bys růžím vůni vzala a nyvost přeletnou leknínů tesknících v své čelo přijala... Jak fantom něhy skvělý v oděvu duchovém, v můj záhon osamělý jsi, netušena mnou, dav sladkých blesků slala, s úsměvem tajemným ve zracích duhových svou divou přemocí se ke mně připoutala. Lstný pohled očí tvých, v nichž jitřní zář’ se klene nad hloubkou propastnou, tající temný žár svou výzvou planoucí v mé srdce otevřené a v smysly užaslé jak žhavý klade dar. Jdeš s gesty tichými jak bílý příznak nocí ku prahu duše mé, jež jata, bez pomoci, zří v náhlé úzkosti v své muce bezejmenébezejmenné v tvých loktech milostných ztajený krutý zmar, všech strázní počátek, ó Anadyomené! 41 Vzdor srdce pyšného, jenž jako plamen živý v mém nitru jde ti vstříc, svým odzbrojuješ rtem, jenž sladcehořkých šťáv jest kalich opojivý, z nějž pít mám úlitbu horoucím mocnostem, jichž setba ohnivá v mém vzňatém těle zraje! Z tvých očí vznícených, v jichž hloubkách vášeň hraje a tryská ručej snů, jde vstříc mi záblesk živý oddané pokory, v rtů květu rozvitém stesk něžný pramení a vzdech se rodí nyvý. A posléz’ v palný žár, jímž drtíš moje ústa, děs prchlé rozkoše rozžíháš věčnou tmou, v níž dlelo srdce mé. S mou skrytou sudbou srůstá v tvém těle žhavý hlas, a písní neznámou, jež ve tvých ňadrech zní a tělem mým se šíří, duch vzbouřen užaslý cyklonem parným víří... V tajemné vichřici, jež ve smršť chvatem vzrůstá, jsem tebou naplněn, tvůj pocel, kletbou mou rozžhaven k bolesti, v má prsa proudí pustá. Mystické záře pln v můj úděs lačně zírá tvůj krutě temný zrak, v hloub nezbadatelnou 42 svých bezdných propastí mou něhu uzavírá... V úst políbení svých, jež ke rtům mojím lnou jak květné lupeny, tajemství vkládáš světů, jež hoří nad námi, strast země, krása květů v nich skryta hovoří a slastně pyšná víra v dnů příštích pozdravy, jež modro rozklenou nad světa jitřní jas, kdy noc, jež děsí, zmírá. 43

ROZLUKA V JESENI
Ty díš, květ vadnoucí že svírá tvoje skráně, ó uchvatiteli, jenž leta žhavou krásu jsi vdechl neznaven, kdy vřesu rusé stráně žhnou jako koberce po marném hodokvasu, kdy hoří střísněny kol rudou rosou vína! Žel, rozlučuješ se, kdy slunce zmírá v jasu jak rubín plající, jenž stále připomíná mi rudých krůpějí var prudký srdce mého, jenž pro tě nocí vře a po tobě se vzpíná! Och, rci, jenž pohroužen jsi v ducha vášnivého, jenž sídlí nad propastmi hříchů všech v mém těle, a něžně stopuješ opojnou cestu jeho, zda po té jeseni, jež barvy znachovělé a jemné pavučí na ostružiní věsí – té smutné nádhery a mroucí krásy stkvělé! – zda řečí nejsladší k nám promluví zas’ lesy, 44 zelení nejčistší, jež zjemní naše oči a modří fialek, z nichž zázrak uvije si má ruka chvějivá a v nichž tvůj ret se smočí líbezným polibkem, až vůně jara jasná jak přelud z mlžných par nám v toužné duše vkročí? Och rci, jenž ozvěna jsi snů mých mnohohlasná, mých nejluznějších snů, jež hýří marnotratně tou zlatou jesení, jež nadarmo je krásná, když něžný pocel tvůj se loučí nenávratně s mou skrání zarudlou, zda ještě z jara vzeplá tvůj ret na ústech mých, jenž celuje mne chvatně, by posléz’ na ňadra se snesl moje teplá? Ó nepřerušuj, tichý příteli, mé touhy, té slasti horečné, jež jako vlna tepla mi srdce svazuje jak závoje háv dlouhý! – – – Och, zmírám jesení, já hamadryad družka – bez tvého objetí mé tělo stín je pouhý, jenž marným žárem žhne ve chladu svého lůžka. 45

RUIT HORA...
V té noci magické, kdy hvězdy siné planou jak zhaslé zraky všech, kdož prchli před tebou, před žárem tvojich rtů, jež ohnivou jsou branou tvých vzdechů vášnivých, proč padl v duši tvou stín truchlé tesknoty, jenž nad tvým srdcem spřed’ svůj závoj mlhavý a steskem sžeh’ tvůj hled? Proč s růží náručí – jak v jeseni jsi zpíval o jejich nádheře! – dnes nezřím tebe zas’, jenž zrak měl’s vábivý v den říjnový, jenž skrýval v svých sivých houštinách hrajících faunů hlas, bys v dívčím pocelu, jenž se rtů tvojich ssál jed marné rozkoše, jak fantom světlý plál? S večerem tichnoucím, jenž po dnech přišel žhavých, hledaje úniku z běd, které ducha štvou, sám v chladném pokoji jsi snil o květech smavých svých rozkochaných jar, radostí mizivou tvé čelo zkvétalo a mládí luzný jas ti z očí pramenil v třpyt proudný, jenž se třás... 46 Však chmurná myšlenka, jež tryskala z tvé žízně po sladkém ovoci všech žhnoucích jesení, v tvůj každý polibek a v rozkoš hřeby trýzně marnosti vbíjela, jež zrak tvůj promění v jezero zsinalé, kde na dně jeho stkví se perla ztracená vášnivých vítězství. Neb vzdor tvůj mučivý, jejž stavíš proti času svým gestem zhrdavým, tak matně pomíjí, jak vůně kosatců, kdy zima zhltí krásu ocúnů posledních, jež pozdně opíjí svým chladem mrazivým tvůj nezkojený žár, jenž plane mládím tvým jak temných nocí dar. Dnes seznal žhnoucí duch, jenž tajil se v tvém čele, chvil rozkoš prchavou, jíž nelze zdržeti ni jedné vteřiny, by vzplála v záři stkvělé, než srdce zrazené své vyřkne prokletí. Slast chvíle bleskem jest, jenž oslepí tvůj zrak... V tvých dlaních vybledá duhový mládí pták! Proč v něžné vzpomínce, jež tvoje srdce plní jak pohár kypící dávného vína šum, 47 dav nejhořčejších běd jak siný proud se vlní? Proč hledíš do zřídla, jež tvojim pohledům tvář tesknou zrcadlí? Ó drahý, který zříš děs procitnutí všech, snů marných páru, slyš: Z chvil zářných tisíce, jež kráčí v tvoje žítí s pozdravem milostným, stkej triumfálný šat, jenž rosné záře pln, v němž svity hvězd se nítí, žhne ohněm života, k tajemství rozepiat sil zemí dunících, jichž hlasem hlaholí třesk zbraní vítězných, jež tebe vyvolí hor modrých knížetem a pánem zahrad skrytých, stád zlatých pastýřem, jichž rouno v slunci plá, magem chvil rozkoše, chvil krásy, slavně žitých, až srdce tvého hlas tě něžně zavolá a řekne tlumeně: Hodina neprchá, neb věčný mládí jas v tvých ňadrech rozkvétá! 48

ELEGIE
V jiskřivou planoucí výheň, kde v popelu zářném se chvěl rozžehlých pohledů plápol a oheň, jenž nítil hlas těl, v hudbu, jež vtékala v srdce jak léčivý nápoj a jas, ve vůni vlajících květů stín ztemnělý tiše se třás. Ó hoře, naslouchat’ tichu, jež, plynoucí zamlklý van z půlnocí nesmírných plání a věčností očarován, šumí jak ponurá křídla, kdy světů se zastaví let v oněmlém dusnu zlých vteřin nad životem vzpučelým v květ, kdy času se zvednou vlny, by vynesly na šíji své vysoko ke hvězdám strázeň, jež spaluje ducha i štve, kdy světla noci se vznítí, by krvavým šlehnutím v tmách žal nejtemnější a skrytý se zjevil a zjitřil se v nach, by rozkoší sladkost stlela, by živoucích vášní zhas troud... Ó hoře, naslouchat’ tichu, jež plyne jako oněmlý proud! Vše utichlo, žel! Hlas žhavý a ohnivých vzkypění žeh, polibků nesmírná žízeň a teskná jich palčivost v rtech, zraků jas hvězdný a hloubka a vichřice vzplanulých snů, rozkvetlá bohatství nocí a zamlklé přísliby dnů, nyvá a tichnoucí štkání a nejistot růžový plam – 49 vše v zvířeném mizí prachu... Jen vzpomínek zahořklý klam vstupuje v srdce... A míjí chvat hodin, jenž údery zněl do němé prázdnoty ticha. Jsi samotno, srdce, ó žel! Kdo bude šeptati v šeru, až s večerem budou se klást na zemi zamlklou mlhy, kde drahý stín bude se třást? Kdo bude v ulicích města, až budou ve světlech plát, až budou hlučeti v bouřích, s rukou mou bezpečně spiat? Kdo zvlní lačný můj život, kdo s číše dá omamné pít ohnivou jistotu žití a věčnosti mystický svit? V jiskřivou hasnoucí výheň, kde v popelu zářném se chvěl života planoucí odlesk, kdy posledním tónem již zněl vášnivý výkřik a stlíval květ horečný lásky, jenž zřel v šťávách svých lidské zrát’ štěstí, by vůni svou v jeho jas střel, vtéká proud ticha a temna. Jsi samotno, srdce, ó žel! 50

ANGELUS
Ó teskné chvíle touhy podjesenní! neklidný duchu, jenž’s mdlé plody vydal kdys’ v plachých dobách prvních rozechvění, kdy zrak můj nyvý strast svých vášní vídal, dnes srdce mé v svém ohni opojení tvým jato smutkem píseň slyší cudnou podzimních stromů, v chladných mhách jež rudnourudnou. Hluboko vnořen v temném lesa klínu, jak zmdlený motýl ztracen pod větvemi, zřím neurčitě sudbu svou i vinu... Úzkostí jat a schýlen v hrůze k zemi, řad osamělých, zrazených zřím stínů, nadějí zářných, odvah smělých pýchu... Mé srdce v poplach bije v dusném tichu! Odlesky dávné mojich něžných snění, tesknoto první mládí zádumčivá! V zlat tvojich bledých matném ozáření jinošství mého hvězdná píseň zpívá, 51 duch svobodný zří v hladkém zrcadlení mučivou tíseň, z jejíž lázně žhavé mé smysly vzrostly k touze nedočkavé. Však dnes, ten večer, jenž v svých stínech tají a v hloubkách lesů pohledy zlé skrývá, mou duši strázně věčné otvírají, znamení žalu hlodají v ní živá: ke hvězdám volám, v obloze jež plají, zda krásnou onu zemi v světě znají, kde žaly v rudé růže rozkvétají? Kde stesk se mění v kalich překypělý šumného vína, z něhož rozkoš tryská, kde touha tyčí k nebi hrot svůj smělý a opojnými vítězstvími výská, kde hrůzy chmurný přízrak osamělý se v lásku vtělí, s vonným věncem kvítí kde přináší smrt krásnější tvar žití? Mlčení tichých lad jest odpovědí – – Chladnoucí slunce zmírá v třpytném jasu. Venuše smutný pohled na mne hledí, 52 jeseně žhoucí vidím kolem krásu. Však květy pozdní v pokoji mém vědí, že šílím v touze, v náručí své sevřít svět celý žhavý, v žáru jeho zemřít... V své zavíraje srdce stesk, jenž vzpíná jak popínavé větve ve svět celý žádosti svoje, duch můj rozpomíná se na své vášně, jejichž opar vřelý můj život ve zbroj zduchovělou spíná. V horečné chvíli, v které proudy dravé břeh ducha rvou, slyš, večerní zní Ave! Promlouvá ke mně ztichlé země krása, nádhera plodů slavně pozdravuje mé jasné oči, růže pozdní střásá lupeny na mne, Luna vstříc mi pluje, daleko sílu vůní svých les hlásá, rozpuklé hrozny sladké šťávy roní, stád pozdních zvonce na lučinách zvoní. V daleku tuším pyšných věží tlumy, měst slyším hluk a vzdechy světa žiji. 53 Vířivým tancem země kolem šumí, všech zvonů srdce hymnus věčný bijí. Varhany žití bouřnou píseň tlumí, vášnivý příboj v opojení sténá: Ó kráso světa, budiž pozdravena! 54

EKLOGA
Co zvonce stáda mile se mísí v sladké selanky, pojď, milá, k studeným napít’ se studnicím! V háj tamaryškův a oliv, oranž sladce kde voní a luzně duha hrá barvami v listoví. Pojď, Chloe, uzříš v zrcadle vodním obraz líbezný, sametné tváře s pelem broskví růžovým. Sladký svůj obraz, tak pomíjivý za nocí mlžných, ó, nečistými, nestřísněný doteky; tichý jak měsíc, z moře vystupující v oblacích, tak osamělý, tak krutý a zamlklý; křehký a nachový, jak zoře po noci bouřlivé, svůj vlastní obraz, milá, uzříš a zmlkneš; v podivu utichneš, neb nadarmo nedala Bohyně ohně velikého těmto rtům a nevědomým 55 těmto ňadrům mléčným bělosti, jíž Luna závidí, jasu těmto očím, jemuž hvězdy závidí. Po celé zemi, jež voní pokorně květy a mlékem, starou my chceme rozptýliti pověru, neb neumřel Veliký Pan: srdce žhnoucí s večerem po hájích všude uslyší jeho píseň. 56

ŽHOUCÍ SRDCE
Kdys čisté jako běl zmučených lilií, v květ horský rozkvétáš dnes pod hvězdami v tichu, ó srdce přelačné, v němž tucha věčna sní o příštích pozdravech všech modliteb i hříchů. V kalichu planoucím, jenž tají vůní dech, spí úsměv májový i vášeň červencová, jas rosný za jitra v mých očích, víno v rtech ztad čerpá vláhy své, jež rozkoš v sobě chová. V hodině půlnoční se náhle rozvíjíš jak žhavá pivoně, z níž rudý plamen šlehá jak věnec ohnivý v ponurou noční tiš, žár smyslů vzkypělých, jinošských ňader něha. Tvůj oheň proudivý jak řeka hořící svět celý objímá a spaluje v mém těle rmut nelítostných dní, klam nocí lkající – – a kol mé hlavy stře své vůně rozechvělé! 57

PRSTEN
Z bran noci, plné hrůz, děs kletby na rtech svých, jsem zděšen uprchl se srdcem popleněným, v úzkosti oněmlým a v kruté strázni zmdleným. Dav šílenství jsem zřel a pochyb zžíravých, jichž jed mne opíjel a hořkost měnil v med, tlum mocí pekelných, jež ve svůj kruh mne zvaly, změť hříchů nejsladších, jež krev mou v oheň vzňaly, van smrti studený, nicoty mrazný led – – – V sad květný, ozářen jenž sluncem Tvým se rděl, ó Bože, vedl Jsi mé kroky unavené, bys příval vůní dých v mé srdce uzamčené a proudům kypícím je navždy otevřel. Nad mojí hlavou pak v nezměrné lásce své ve slavnou úmluvu Jsi rozpial duhu Svoji jak oblouk vítězný, v němž duch můj v bílé zbroji radostné jistoty zřel kouzlo vášnivé pozemsky smavých jar, jenž voní narcissem, opojnou sladkost rtův a skrytou sílu révy, 58 všech výšin tajemství, jež zrakům mým se zjeví v hodině polední jak požár v srdci mém. Na žhnoucí znamení jsem zdobným prstenem s kamenem tajemným, jenž na mém prstě plane svým jasem tlumeným, kdy v moje oči kane, se spojil s Životem ve svazku nezmarném. Však soumrak důvěrný a lstný, jenž budí zas’ pobledlé přízraky, zved’ v ňadrech mých stesk šedý – Mrak černý nebem plul... V listoví ztracen, bledý a zmlklý úzkostí jsem slyšel větrů hlas: Bláhový, o čem sníš? Slyš, každý šeptá list tvůj pošetilý klam! V tvém prstenu pak hoří rmut země zsinalý, jas, jenž se v posled zmoří, neb smutný kámen jest, žal nese amethyst. – – Mé srdce zlekané se ztišilo. V roj snům, vzlétnuvších v temnou noc jak zářných raket příval, jas ducha klidného svou tichou píseň zpíval. Mír v srdci, přitiskl jsem prsten ke svým rtům! 59

II.

Země hořela a byla žízniva Tvého života:...

Ze starého listu mrtvého přítele.

PLANOUCÍ TVÁŘ
V dnech, v žalu propadlých a jatých v úzkostech, za jiter šedivých, kdy duch se strázní tměl, kdy děsil zvuků vír a prudkých světel žeh, kdy soumrak ztlumil jas a nade vším se chvěl, o chladných polednách, kdy hodin teskný hlas jen marnou ozvěnou se v prázdných krajích třás’, v tu chvíli ztrnulou, kdy děsí vlastní dech, jsem z plání velkých mlh, zkad mrazný chlad vstříc spěl, planoucí tváře jas k mým očím plynout’ zřel. Šel vstříc mi laskavý a smiřující proud, jenž z hloubek pramenil, kde duše světa sní, spěl žár v mé čelo vlít’ a tvář mou ožehnout, horoucí prudkostí zlé výhně polední, v mém těle probouzel ve strastech ztuhlou krev, nade mnou rozvinul svou rudou korouhev, 60 neustal vůkol plát a vířit, hřmět a žhnout, v mé vnikal útroby, mým nitrem vál a zněl, jak vítr polární v mé struny narážel. A v tajných propastech mé duše rozzvučel dav tónů zakletých a hudbu smyslnou, přesladké vzdechy snů, v nichž ztracený duch tkvěl, vzňal zářných ohňů plam, jež prudkou silou žhnou, zved’ touhy palnou chut k dalekým zemím plout, oblačná království svou paží obejmout, bych k zemi horoucí se posléz’ zahleděl, k pozemské kráse dnův a k slávě horkých těl; pak vniklý v bytost mou v mém srdci takto děl: Jsem světa bílý jas, jsem popolední mír, jsem zraků vesmírných svit vítězoslavný, jsem rajských slastí žeh, pravěčný světel vír, jsem velkodechý proud a příval opálný. Ó duše vzplanulá, jež v žhavém stesku mřeš, vstup v zářnou oblast mou a odpočinout spěš, z mých ňader mateřských pij dlouhým douškem smír! A hlas když umlkl, vše vůkol spiala zář’ milostným závojem, v němž plála světa tvář. 61 PĚT SONETŮ

I
Jas oblohy kdy neporušen zmírá Jas oblohy kdy neporušen zmírá
a závoje se strou nad temné thuje, šílený požár náhle zkrvavuje nebeskou louku, kde žár rozestírá brunátný Západ, v náručí jenž svírá nevinnou modř a v ohni odlučuje safír, jenž změněn v amethyst dál pluje ve vlnách rudnoucích jak řeka širá – – – tu vzdechy tlumí se a v ňader vzruchu dlí srdce bázlivé, jež nedočkavě ptá se po tajemství, jímž noc je pohostí – – – a posléz’ opojeno vůní vzduchu, v noc temnou, zahalenou v odvěčné své kráse, své rozněcuje kruté žádosti. 62

II
Nad květů guirlandy, jež ruka tvoje splétá, Nad květů guirlandy, jež ruka tvoje splétá,
ó Přítelkyně má, z těch růží povadlých vstříc vůně stoupají jak ze rtů pobledlých vzdech vášně mroucí již za planoucího léta. Zříš boha řeckého, mu na rtech úsměv zkvétá, horoucnost tajemná! A ve tvých zracích mdlých se náhle roznítí a v loktech vychladlých zas ohněm ožije tvá touha nezakletá. A nyní zdá se ti, co ret se ke rtu sklání, strom každý oživen že duchem pohanským vzdech vydá z ňader svých a srdcí žhavá vzplání, že vše se zachvěje a vzdme jak vlny moří, a posléz’ zapálen hořícím zrakem tvým vášnivým požárem les celý kolem hoří. 63

III
Rci, jenž dlíš tu smuten v teskném rozechvění, Rci, jenž dlíš tu smuten v teskném rozechvění,
jaká hudba ztichlá ve tvém srdci hraje? Velkým jasem smíru tvoje čelo plaje, ale beze stesku tvoje oko není – – – Samoty klid sladký v zářném opojení vůni minulosti kol tvé hlavy vlaje, v ústech snů květ žhavý v horečný plod zraje, ale duch tvůj zchmuřen rmutem zlým se pění. V přítmí osamělý přízrak tichý vstává, serafickou hudbou slova jeho lkavá mluví k tvému srdci – jež jich nepoznává? Zádumčivý vítr bytostí mou vane: ne, to štěstí chvíle, v domě mém jež stane, navždy zhltí touha, k věčnosti jež plane! 64

IV
Tvůj hlas mne probouzí! Svět, moře, hvězdy spí! Tvůj hlas mne probouzí! Svět, moře, hvězdy spí!
V ten chaos ohnivý, v němž srdce propaluje šílenství žádostí, tvůj dravý vítr duje, tvůj velký vlas v něj vlá, z vln modrých vystoupí pak posléz’ tělo tvé! Třpyt hloubek na něm lpí, v tmách očí divokých můj tichý obraz pluje! Jsem zase smyslný, kdy večer rozněcuje v mých žilách lačnou krev, v níž duch se potápí... Všech barev pozdní chlad mé oči rozžíhají, všech slastí vzpomínky ohnivý kosmos tkají, v němž z mrtvých vstává vše, čím srdce žhnou a zrají! Mně teplo tichounké se zmocňuje a víří mým tělem láska všech, jichž srdce zmatek šíří dnes v jižní podvečer, jenž zemi s nebem smíří. 65

V
Naslouchej, duše má, když opustila’s právě Naslouchej, duše má, když opustila’s právě
dav přišlých vzpomínek, jich lkání klamivé, naslouchej hlasům dne, jichž vůně žíti zve, jichž proud v tě naráží a ječí pronikavě, vše cévy otevři, dej všemu kvésti smavě v svých skrytých záhonech, ve vlahé hloubce své! – Já nezřím lidi již ni země bloudivé, jen tónů slyším dav, jenž splavem hučí v hlavě, dav tónů neznámých a nových, jež se tříští jak o skalinu příboj! Propadlých věků hlas, dlát rozžhavených zvuky, v tmách praskající klas, vše chvění přítomné a všechny vlny příští, v nichž plouti bude země, za této chvíle zní, kdy zmlká noci pláč a nade vším se dní.

HOROUCÍ NÁPOJ
Náhle jsem tě spatřil mezi tisíci. Náhle z bleskův očí jediný se chvěl, tichem navečerním temno prorážel, nití světelnou až k mojím zrakům spěl, objímavou vlnou, něhou zářící. Ty – ó křehký tvore pošetilých řečí, mysteriosní a očí velikých, očí modrých, plných živé horoucnosti, neseš horké růže v planoucích rtech svých neseš v ňadrech žeh a život ve dlaních, svírajíc jej pevně lásky prudkou křečí, na čelo jej tisknouc v hořkých zklamáních, ale s pýchou v srdci, jež dar síly hostí. Město duní v dálce. Záře světelná nad ním vznáší se a k mojí hlavě pluje, zmlklých přístavů mne poklid pozdravuje, žhavých proudů ulic hudba vítězná! Kdo, ó kdo jsi, rci mi, odkud duch tě zná, v kterém úkrytu, rci, čekala jsi na mne? 67 Odkud síla tvá, jež touhy sítě klamné, jež mne svíraly, zlým gestem strhává? Rci, zda’s pro mne zrála, čerpajíc v své tělo tajemnou zář krásy, jež se poddává s všemi tajemstvími, v stínu jichž se chvělo kouzlo prchavé, jež sžehá ústa tvá? Od města se blížíš, nesouc ke rtům mým v dlaních svých, jak v misce hluboké, dar vřelý, nápoj se zakletým ohněm posvátným, víno staleté, v němž světa žár hřmí celý, s pěnou opalisující, vůní nasycený pohár života, v němž ke dnu pohřížený příslib tvého těla blesky svůdně mží. Tak dej vše mi vypít – noc je v tichu bílá, nad mým celým světem, krásnou zemí mojí, užaslých hvězd zář’ se tiše rozložila. Vůkol vše je mé a tvé. Mé srdce žízeň svoji vyleje v tvá ústa, v klín tvůj založí oheň, jenž v tvém těle hlas můj rozmnoží. 68

DIVOKÁ ORLICE
Slyšíš, jak hučí a kvílí a hřímá, skály jak drtí a v objetí jímá, řičíc a lkajíc se v propasti vrhá zpěněná řeka? Ticho kde pravěčné ve hvozdy lehá, zlatými slinami k obloze šlehá, divoce naříká, závoj svůj trhá, řve a se vzteká, rujná a šílená jak žena vilná za nocí zelených ňadra svá smilná vztyčuje ke hvězdám, v klín svůj jež strhá v objetí měkká. Ticho a hrůza jde pustými lesy! Přes hroty horské a ponuré tesy krvavý Západ se chvěje a zmírá! Planoucí štíty zamlklých lomů se zvedají němě! Ohnivým věncovím zdobená témě nejvyšších vrcholů v nebesa širá vrhají svity 69 přízračných bleskův a ve vírné bouři, v stříbřitých mlhovin tančícím kouři ty, Řeko, jediná jak velká lyra zvedáš hlas lítý. Jarní když větry jí vzdouvají divě, podobna oři, jenž o žhoucí hřívě zlatými kopyty v tajemném ržání zdeptává zemi, k oblakům opálným bujný trup vzpíná, mlčící balvany v náručí spíná, hlavu svou znavenou v opojném lkání pod haluzemi na chladná skaliska s večerem klade, kde v prudkém výdechu smrčiny mladé chytají v kadeř svou perlová plání nad peřejemi. Na výspě vyprahlé, slunce kam pere žárnými biči a mlázím se dere smyslně lichotný, žhavý proud jeho na moje tělo, obnažen stanul jsem. U pat mých vzlyká 70 panenská řeka a ke rtům mým stříká! V horoucnost vzplanulou, v žár ducha mého nad nímž se chvělo duhových nadšení jiskřivé tkání, rozžíhá blesky a v třesku jak zbraní srdce vod válečně v hluk světa všeho v ohlas by znělo! Jaká slast, zříti, jak v kalný rmut žití z tryskavých proudů se zářný jas nítí, v němž hoří zmlazeno lázní tvou dravou mládí v žal světa! Jaká slast, zapomníť mstivého hlasu hoře i úzkosti, šílenství času neznati na chvíli, duší kdy žhavou rudý trs zkvétá! Sám v tříšti zářivé krůpějí mrazných, s hořícím nitrem v chlad němých stěn srázných volám tvé jméno a nad mojí hlavou orlice vzlétá. 71

ORBA
Kraj pod jižním sluncem byl potopen v jas, oranžů vůně se linula ke mně! Nade mnou v oblacích zvedal se Kras smutné a ponuré istrijské země! Já vdechoval žíznivě vůni všech trav, z přímořských vinic šel vstříc mi dech révy! Vzdálené bóry hluk hučel v hlas krav, ve zvonců jásot a v pastuchů zpěvy. A náhle jsem pohleděl níže. Tam pluh tři páry strakatých vláčelo volů. Slovanský stařec, jich kosmatý druh, šedý jak skalina, ohnutý dolů nad bílé ruchadlo, nad chudou prst, nad zemí skalnatou, tvrdou a bědnou, těžce se ploužil; zrn úrodnou hrst dovede proměnit’ v skalinu lednou poušť tato hornatá truchlivých skal! Mně v duši zamlklé dávný čas vstal, minulých věků mne tesknota jala, tesknota orby, kdy přivinut k zemi 72 tiskl se člověk, únavou němý, leč silný a tvrdý jako ta skála, již zmáhal hrdinsky, až se mu vzdala! Já silně jsem zatoužil ve chvíli té, přitisknout’ tvář svoji k šedivé líci smutného oráče chudé a mdlé skalnaté země. A tiše mu říci uprostřed prsti, jež splácí mu lítě: Také já jsem tvoje dítě! Kraj pod jižním sluncem byl potopen v jas. Bratrství tiché se ozvalo ve mně. Smírně se tyčil růžový Kras istrijské země. 73

MILUJI TVÁ JITRA...
Miluji tvá jitra v zoři narozená, sluncem opojená! Chvějící tvůj hlas, prozářený něhou, v mlžný polojas volá sladká jména jako lačná žena, pomatená láskou, když chce zvábit’ nás. Poledne tvá vítám v běli rozžhavená, hmyzu hudba vírná vůkol mne když zní; palčivě žhnou skály v lázni sluneční, v níž se rosíš znojem v ticho ponořená jako plavá lvice, v samotě jež sní. Ale noc tvá, v temný šlojíř zahalená, jako panna nyvá, tíhou vášní mdlá, k smyslům probuzených tiše zavolá, otevře mé srdce! V něm spí pohroužená v pokoře má láska, noční tmou jež plá... 74

ROZHOVOR
Řekni mi, zamlklá s nocí, jež plyne v přízračném sněžení hvězd, kdo jsi a v jaké chceš zahrady jiné kroky mé s úsměvem vést? Řekni mi, žádoucí, co vzpláti může z polibků našich a zkvést’? Řekni mi, planoucí červnová růže, štěstí své sevřít’ jak v pěst? Pověz, ó pověz, jak zastavit’ vlny, spějící v slast naši vnést’ hoře a rmutu proud dravý a plný s života divokých cest? Řekni mi, v každý proč pocel se vlíná chuť hořká, mstivá a zlá, srdce jež kleštěmi žhavými spíná, otravným plynem v něm plá, ve dnů jas bílý proč šedý kal stříká odvěčných démonů msta, 75 ve chvílích slávy proč u pat mých vzlyká krvavá slina života? * Milý, jsem úsměv a příslib a ráj, opojné víno a taj, vůně jsem větru, jež nad zemí hrá, v kalichu růží jež zrá, na rtech mých roztaje hoře i žal, duchových napětí pal. Vezmi mne, za noci hořící tmou! Polož se v náruč mou! Hvězdy se zrcadlí ve zracích mých, zář světů neznámých. Šílenství, v krvi mé rudé jež vře, srdce mé otevře. Daleko ode mne smrti je stín! Horká, jak země klín, tělo mé, vzňaté jak v hlubinách žár, ňadra má, proudný var, všecka, jak jediným plamenem v tmách 76 ztravuji života hrůzu i nach, vdechuji hoře a úzkost i slast. Láska má, silnější nad lidskou strast, v dlani tvé oddaně za noci hoří, v lokty tvé touží se na věky klást’, vzplát’ v tobě ohněm, jenž sžehá i tvoří. 77

HOST
Opět jsi se mnou! A zamlklý... Podzimních večerů host, vzrušených nejistot strůjce zlý, kdys očí zelených, v nichž spalo hoře! A se rtů mých, jichž veliká palčivost vzněcuje oheň a starou chuť v duchové víry plout’, čekáš dnes marně mých žhavých slov, opojných stesků mých, marně chceš v utichlé duši mé horečný plápol rozžehnout’... V půlnočních černých svých zahradách na moje srdce jsi svál tisíce ponurých květů svých, žalem v mé duši jsi hrál. Před užaslým, smutným zrakem mým v kouřící vrhl jsi tmu svět sladký a živý a noci stín dal’s duchu lačnému. Má láska... Pro koho tajil jsem ohnivou setbu svých jar? Na jaké vyprahlé ostrovy mrštil jsi nadějí mou! Do jakých Gehenn jsi uvrhl touhu mou závratnou! Ne, nechci již... Nyní jen rád mám chudobu čtyř svojich stěn, miluji z oken svých výhled, lučinou osluněnou, tichou svou májovou zemi v jas bílý ponořenou, pastvinu, na ní dvě jalůvky, pole, kde modrá se len... 78 Za noci předjarní odcházíš... Zchmuřený, hořký a zlý! Alejí mizíš mi lipovou, v tmu noci se propadáš! Z nozder tvých šlehají plameny, v květ rudý jsi rozkvetlý, smrtelnou vůní jsi napojen, nezemsky zářící pláš. Ale mé srdce, jež chvěje se milostí hvězd, jež nad tebou planou, nezná již kruté té přemoci, k tobě dí na neshledanou! 79

BUĎTE POZDRAVENY!
Buďte pozdraveny háje zelené, v temnu chladné tůně, stezky opuštěné! Silný dechu lesa vznes se nade mne, smavé země vůně na rty opojené dštěte vlahou rosou sílu duchu mému, v žízni palné rozkoš srdci vášnivému! Buďte pozdraveny hřmící strže řek, vody zpěvná řeči bukolických strání, modré zraky jezer, ticho studánek, peřeje, kdy hřmíte v jarních větrů vání, přívaly a proudy, jejichž hudba živá bojovným jak zpěvem do dnů našich zpívá. Buďte pozdraveny modré hroty hor, v slunci výšek pýchou hrdě hovořící, skalních orlů hnízda, jejich letu vzdor, mhu když brázdí tichou nad bučinou spící! Zdrávy buďte zraky, v propasti jež zhlíží, hrdinská vy srdce, země prach jež tíží! 80

KVETOUCÍ STROM
V znachovělých jitrech v posledních hvězd zlatu kvetoucí strom hoří! Slyšíš větví hlas, haluzí zpěv šumný? V šeru, zázrak ten, sladkou písní země zcela zajal nás, v zmdlené zraky naše hvězdný rozsel jas, vítězně pak vzplanul jasně ozářen v nádheře svých poupat, v sněžných květů šatu. Znáš zelené stráně u pat horských tesů, konopka kde zpívá? Slyšíš vody šum pod skalnými břehy? Tam, kde pustý lom děsí prázdnem svým, zříš, rozpiat k nebesům, vztyčen v jarní pýše k rusým oblakům, kterak nalit mízou kvetoucí plá strom. V poslední však chvíli, palčivý kdy příval zlatí jeho květy, horoucí kdy klid lehá v jeho větve, hučí včelstva roj v ratolestech slavně mednou vůní zpit... Mníš, že žhavou píseň plodné síly zpíval 81 kvetoucí tvůj strom, vášnivý že zdroj kypí jeho tělem, šťávy sladkých plodů v mlžných parách voní, v síle zázračné planá třešeň hučí, opájí a žhne, tajemný jak příslib věčné slávy zrodu! 82

BŘEZEN
Brázd zrytých březnová vůně ve tvář mi šlehá! Tvůj výdech tísní se ke mně, má malá a tesklivá země! Tvůj předjarní vítr mne proniká, v duši mi lehá z daleka z široka lesů dech kořenný, srdce mi plní pohnutí mateřských útrob tvých, života záchvěv kde v hloubkách se vlní, když v noci bezhvězdné v tmách jejích rozkvétá tisíce květů podsněžných! Kolikrát, duše má, v chlad zimy zakletá, chorá pod dechem rtů studených, v náruč svou duchovou brala’s tu zemi s jejími květy a haluzemi, s jejími strastmi a odvěkou bědou! Kolikrát v jas, jenž nad ní se stkví, mísila’s touhy a sny, které předou příštích snů kořeny, v tmách bytí jež tkví! Kolikrát ssála jsi pokornou vůni smrkových samot, chlad ztracených tůní! 83 Uprostřed ohromných prérií klasů kolikrát v zraky své utichlou krásu nesmírných lánů jsi pohlcovala! Kolikrát v májových jitrech jsi stála pod stromem kvetoucím v opojení, slyšela’s pole, kdy v horkých dnech zrála, děvčata ve žních, když s ženci se smála, cítila’s v hloubkách svých plodivá chvění, jež vůkol se zvedala, nad zemí vlála. Všecko, jež vířilo kol mojí hlavy, příval všech vůní a písní a květů, života příval náhlý a žhavý, třešňových lupenů sněžení v letu, teplý a tichý vánek, jenž vál do mojich vlasů a duši mou čeřil, starou jak lyrou v srdci mi hrál: dnes, slunce mladé kdy opojuje, mou krví zas’ proudí a hlavou mi duje! Otčiny dech, v který jsem věřil i za dnů nejhorších bez pochyb stínu, 84 otčiny sladký a žhavý dech smírný, líbezné štěstí matčina klínu, dech lesův a lučin a polí dech žírný dýchá mi ve tvář a koluje ve mně: Nikdy snad nebyla’s krásnější ještě, má česká země! 85

HYMNA
Já po způsobu starém pěvců bacchických úlitbu žhavou nesu jitřní zoři, na skále stojím, v šeru, v růžích mých horkého slunce úsměv sladký hoří! A s thyrsem v ruce, žhavý na rtech smích, chci pathetickým zpěvem vítat zemi, kdy zmlazena v polibcích slunečných smyslnou písní mluví haluzemi. Poslední hvězdy září jako Maenad sbor v ohnivém svitu kol mých rudých skrání, odvážnou výzvou mluví hroty hor a těžké větve na mé čelo sklání své květy. Červánků mne rusý chor v pocelech rudých žhavě pozdravuje. Je rozkoš, pět té zemi slast i vzdor, jež opojení vírné posvěcuje. Ferií rudou šílí znachovělý svět, v pozouny dují jarních větrů proudy! Jest číší vína rosy plný květ 86 a živnou vůní chlebový dech hroudy! Z tmy na západě meteorů let posledním bleskem purpur slunce vítá, jež na křídlech se touží rozletět v zář opálovou, v obzoru jež svítá. Máj v lučinách se skvěje, vůní květů všech je provanut dech země vítězící! Zpívají zdroje něžně ve hvozdech a zpívá pastýř s ožehnutou lící, hřmí řeky, slapy, strže v úvalech, vír hučí divý nad propastmi tůní, jak kythary hlas listí na stromech hrá plachou píseň, lesy hromem duní. To stará dějství světa, od věků jež jdou nad touto zemí ve střídání věčném, blahozvěst nesou, rozkoš opojnou lidskému srdci: v bytí nekonečném znít budeš navždy písní odbojnou za žáru dne i v hvězd sněžení mléčném, až božská zřídla světel vášní tvou jak zpita učiní tvůj život Věčnem. 87

PŮLNOC BOHŮ
[89]

Na své pouti pozdravujte zemi,

ach, zemi krásnou...

Máj.

[90]

Na skále vysoké, jež sálá parnem léta, Na skále vysoké, jež sálá parnem léta,
stál hrdý, vypiatý, ve chvíli večerní překrásný jako strom, když v poutech svých zkvétá, v naději vítězné o příštích plodech sní, stál v slunci hořícím, v zář’ stopen plamenů, v svých zlatých vrkočích milostný přízrak snů. Vzdech polí k němu spěl a prudká vůně lesů, zpěv ženců v údolích a drvoštěpů hlas, sem ostříž vznesl se a sedl na útesu. Zřel sladkou zemi svou, vnořenou v mroucí jas, dech cítil vonných brázd, hluk slyšel rušných měst, hlas kupců neznámých na křižovatkách cest; zřel háje posvátné, jež zpustošil hlad času – však zpěvu neslyšel, jenž kdys’ v nich plesně zněl, neslyšel modliteb ni písní hodokvasů, a smuten k dalekým pak horám takto děl: Má země stárnoucí, v tvých hájích opuštěn, na starých oltářích můj zmírá sladký sen. Zřím mládí tvého jas, vášnivý oheň zraků, nevinný úsměv úst, jichž červeň žárem plá 91 tvých zpěvů slyším moc, nad písně sladší ptáků znám srdce tvého hlas, v němž hoří síla zlá, chvěji se rozkoší tvých kouzel omamných a posléz’ v klínu tvém spím opojen a tich! A s mroucím večerem, jenž kol své stíny věsí, kdy zmlká křídel vzmach, svět starý touží spát’ a v mlžných roklinách jen hučí černé lesy – ó širá země má, zřím jas se prostírat’ tvé krásy, mroucí již, po nivách zelených, kdy měsíc vychází, poslední z věrných tvých! A bozi vyhnaní se v háje navracejí, zpěv mladých kněžek zní, les šumí šepotem; jdou davy hrdinů, jež k hvězdné záři spějí, rod silných, vznešených jde za velikým snem, dar mládí věčného střehoucí v ňadrech svých, dech živé rozkoše na ústech žíznivých... Zde stojím opuštěn, syn orla s holubicí, blesk síly vadnoucí, svit něhy poslední! Rmut hoře věčného jak stín jde mojí lící, svou stopu hlubokou nezmarně vrývá v ní. 92 A zrak můj daleký, jenž ve snách ztracen dlí, jar mrtvých tesknotu a touhu zrcadlí. Ó země! Dávný žár tvých vášní, síly, mládí dnes v moje srdce dých’ jak jarních květů dech, a duhový jak pták sed’ na mé rámě kradí a něžný pocel pil na žhavých mojich rtech a zpíval... V srdci mém jak rosný pozdrav rána trs zkvetl naděje, jež v žhavém věnci vtkána do růží mojich snů v ohnivých poupatech! 93

PŘÍCHOD
Po noci divoké vstříc pozdrav nesem’ zoři, veliké jitřence! Ó hvozdy zamlklé, kde vlkodlaci bdí, jichž zraky temnem hoří, vy znáte strastnou pouť, již nohy naše mdlé konaly v úzkostech přes skalných štítů stěny, přes řeky bouřící, kdy dav náš opuštěný se s vlky potýkal a rval se s Markomany o bradách nečistých! Ó nivy mlčící, jež hostily jste nás, kde v tanci naše panny svým bohům zpívaly, v svá pole zářící kmen nuzný přijměte a touhou unavený. V přehořkých hodinách náš dav se ploužil zemí... Vojvoda zestaral, již hasne jeho hled, rty touhou chvějí se a úzkostí jsou němy; za nocí vzbouzí se a k bohům šeptá, bled ve tváři zamlklé, v níž tmí se kletby stíny. Je hladov jeho lid, žádostiv živné hlíny svých polí planoucích v ohnivém žatvy jasu, svých písní večerních! Ret mnohý, zoufalý, svou šetpášeptá pochybnost! Ach, ženy! Jejich krásu 94 déšť leptá, ničí mráz, zrak jejich vychladlý jest žalem naplněn jak jezera rmut siný. Po cestách bez konce spěl řad náš utrýzněný. Ó běd, kdo opustil svou zemi charvatskou, kdo spálil dvorce své, brav nechal opuštěný! Své bohy vzali jsme a s hořkou věrou svou jsme táhli pralesy, kde liščí štěkot smělý nás ve sny zkolébal, kdy rohy oněměly a bděli strážcové u ohňů temnem žhnoucích jak běsné přízraky! Chlad krzna pronikal, skot tichem noci řval, v zrak našich dětí mroucích stín klesal nicoty a v srdce naše žal a rtové blednoucí mdlým reptáním se chvěli. Však vůdce, tajemný a silný, plný víry, za nocí hlubokých jak bohů bratr stál nad spící družinou a vroucně zřel v kraj širý, snil tiše sám a sám. V dál zlatý měsíc plál jak bojovníkův štít. Vše spalo v noci mléčné, i stráže únavou. Hvězd roje nekonečné mu žhnuly nad hlavou, kde v stříbře bílých vlasů jich jasné odlesky zasvitly kouzlem tmou... 95 Pln víry, tajemný a silný – plný jasu, jak mocnost vítězná šel před svou družinou, jež k němu zvedala v podivu zraky vděčné! A v teskném večeru, jenž nad hlavou mu sklonil peruti pochmurné jak smrti tmavý pták, hlas jeho hřímavý jak rachot mečů zvonil, v rouhavé modlitbě bil pýchou do oblak. A noc když zčernala a hustý déšť se řinul na smutný tábor náš, jenž v hrůze blesků hynul a vzlykal k měsíci, jenž jako šílen zůstal na nebi zkaleném, vojvoda mrazně stál na hrotu útesu a jako divem vzrůstal, zrak, blesky oslepen, mu jako hvězdy plál, a paží vztaženou tichnoucí bouři kynul! Po noci divoké vstříc pozdrav nesem’ zoři, veliké jitřence! Nad mlžná údolí se vznáší vlhký zrak, v luk modrý jas se noří, blaženstvím chvějný ret je pýchou oněmlý. Nad námi, brázdě vzduch a chvěje perutěmi pták bílý spěje v dál’. A slunce, přízrak němý, nám v čela planoucí svůj žhavý pozdrav vbíjí! 96 Ó slast, zde spočinout’! Své meče nabrousit’, vší krásy dobýt’ zde, jež zraky naše zpíjí! Poušť šerých šakalů v sad květný proměnit’ a jako vítěz pak svou pozdraviti zemi! 97

SAMO
Ó muži sladko jest zemříti pyšně v boji, kdy otrávený šíp zraňuje prsa bílá, kdy ručej krvavý po slavné proudí zbroji! Rty smrti pijí chlad, v mých zracích hasne síla, jež bez poruchy kdys’ děsila temnou mocí dav chabých vrahů všech, jichž paže zraňovala – – V mých očích krahujčích, jež blednou chladnou nocí, zář’ tryzny pohřební jak pozdní sláva vzplála, pláč truchlý mojich žen, jenž v údy rozkoš chmurnou mi vlévá naposled, dřív nežli oheň ztráví mé tělo na popel, jenž ukryt zlatou urnou v mohyle vysoké můj pohrobí žár dravý, jenž kypěl žitím mým jak vlny dávných moří, chut horkých polibkův a vůni černých vlasů, po nocích horoucích mír sladký v ranní zoři, večerů stlumených soumračnou něhy krásu 98 a vše, co srdce mé, tak veliké a žhavé, v své hloubi chovalo, kde vášní požár svítal. Zřím mladé druhy své, jichž dav v své kráse plavé ze slavných vítězství mne hrdým zpěvem vítal, zřím ohně posvátné na počest bohům, věrným mým mečům krvavým s tuhošťských temných plání, jak nocí ponurou vstříc planou mrakům černým, zřím nejkrásnější z žen, jak k nohám mým se sklání, by tělo, líbezné jak květu přízrak bílý mé touze nabídla, k rtům zvábila má ústa, bych v sladké závrati z nich čerpal dar své síly a mocí zraků svých ji vléval v srdce pustá ochablých hrdinů, jichž nejistota paží mé srdce trýznila, bezelstné zraky nyvé, rtův úsměv poklidný a důvěřivost stráží v mých žilách vzbouzela žár krve bojechtivé – – – A teď, zde opuštěn, kdy pozdní jeseň vane mi listů zarudlých dav ve tvář zmírající, 99 u kštice bohaté ocúnů bledost plane a smrti mdlobný klid se rozestírá v líci, na nebi dalekém, kde stoupá měsíc zlatý jak kotouč ohnivý z mlh temných na východě, zřím požár shasínat’, z mých zraků mocně vzňatý, jiskrami zbledlými jak živoří v mém rodě, má říše, bez hranic jež stoupala k hvězd výši, se v propast propadá, můj popel splaví vlny vyhaslé odvahy, mé truchlé srdce slyší pláč zraků sesláblých, jenž zmírá hoře plný! Ach, muži sladko jest zemříti pyšně v boji! Však horké srdce své, tak hrdé, vášní vroucí, já toužím zanechat’ znavené druži svojí, živé a tlukoucí, by plálo v zraky mroucí, své srdce krvavé, v němž v bílém ohni proudí nezmarná síla má, jež zmlazuje a léčí květ srdcí znavených, jenž zaklet ve tmách bloudí – by hřmělo na poplach a k divé zvalo seči! 100

MARKOMAN
Tma lesů hlubinná a ostrý útes skály nad řekou hlučící, jež naříká a hřmí, jak závoj jejich žen mou zarostlou tvář halí, by zakryl závist mou a zmatek neznámý, jímž prsa bouří mi a do běla krev hoří, když chvějné ruce mé se v chladný ručej noří, by oheň zmrazily, jenž moje tělo pálí, a žhnoucí žádostí by posléz’ v tichu tmy po ňadrech rusých žen se rozvášněle vzpialy. Jsem lačný zbloudilec, ten, jehož plémě bědné se s vlky sbratřuje a skrývá v jeskyních; syn vlčice snad jsem, jenž v marné touze vzhlédne na ženy líbezné, jichž těla bílý sníh, jimž hroty ňader žhnou, když v loktech mužů leží, a oči zaplanou, když pocelu slast běží jim tělem neklidným, jež vzdává se, a bledne tvář tuchou rozkoše, jež v chvílích půlnočních jest bezdným jezerem, kam oko nedohlédne. 101 Jsem pozdní Markoman, kosmatý host v té zemi, jež vašich mužů plen. Zde toulám se jak pes, jenž zbloudil, hladový, u vašich vrat, a němý zřím plavé krásy vaší vábivost a děs. O ženy osamělé, u krbů, jež sníte o mužích oráčích! Ó dívky, které dlíte svou vášní u rybáků! Mezi haluzemi zřím lačně na váš zjev jak krahuj, jenž se vznes’ do výše nad kořist a bije perutěmi. Zde truchlím v samotě. A poryv větru hází mi ve tvář listí změť a v hustou kštici prach... Má skrytá horoucnost se k Vašim prahům plazí, jak ruděžhavý blesk zaplane v temnotách, jež oheň zanítí u vašich střech a stájí. A ženu uchvátím se zraky, které plají jak hvězdy za noci! A ve skal stínu nazí my spáti budeme v hlubokých roklinách, nad námi oblaka a příkré horské srázy. 102

VELESOVI
Ó mocný, vznešený, jenž v klínu země dlíš, zkad divem vyrůstáš, o bradě stříbrošedé úsměvný starochu a bože náš, ó slyš modlitbu velikých jar žertvy hořící, jež stoupá k hrotům hor, kde hvězdy planou bledé, jak příkrov pohřební se vine k měsíci. Ach, sladký divotvůrče, květy rozhodíš po stráních zelených, kde vzhoří bílé, rudé, a spící divoženky v hájích probudížprobudíš zas’ k tancům tajemným a vůní prosytíš tmu hvozdů hlubokých a kouzlo zrání všude po zemi požehnané tichem rozhostíš. Ach, sladký divotvůrče, nivy proměníš v proudného zlata tok, jenž vydá sladkost sklizně, a žatvy bohatstvím své syny odměníš za zrudlých tváří znoj, za muky bouří zlých, za parná poledne a neúkojnost žízně, za noci beze snů na brázdách vychladlých. 103 A posléz’ v slunci žhnoucím srpům dovolíš, by klasy požaly, jež plavým ohněm září; zbohatlé dvory naše požehnané zříš, kde ženy vítají nás v náruč oddanou, usuší vlasy svými vlhkost našich tváří, rty zkojí polibky, když touhou zaplanou. 104

KAZI
Oh, hvězdy! Ve sluji, a v hlatích planoucí, záblesky vaše chytám v žhnoucí zraky svoje, jak v sítích stříbrných kdys’ zlatých mušek roje v svém dětství věznily mé prsty kvetoucí. Nad vonné kalichy se skláním žíznivě, bych rosy napila se, vůní nadýchala a šťávám zázračným jich sladká kouzla vzala a jimi živila své srdce vášnivě. A náruč orsejí a máků, devětsil já nesu v jizbu svou, kde ve měsidlech hoří odvary zázračné, jež zkojí srdce v hoři, v plod třešní promění ret, jenž jich okusil. A zemi naslouchám, jak dýchá hluboce, svou bolest mateřskou jak tiše sděluje mi. A slyším ptáků zpěv, když chvějí perutěmi, vil šepot ztlumený, jež skryty v potoce. 105 V pramenech chladivých, jež prýští v březinách, za nocí přízračných mne píseň bohů svádí, vzdát vlnám lichotným své plavě bílé mládí, jim v obět rozžehnout’ v svých bledých tvářích nach, a nahá zářit’ pak ve hvozdech zelených jak hvězdy zbledlé svit, jenž bloudí v hájích svatých; chci bohům naslouchat’, bych se rtů jejich zlatých dar sčetla tajemství a kouzel opojných, svou sudbu uzřela plát’ v očích bronzových, žár příštích polibkův a sladkost teplých lůžek – – – Ó, silou hrdina mne sevře v zpěvu družek a lačně vyssaje má ústa na rtech svých, pomaten promluví, mé jméno prosloví jak zaklinadlo, v pocelech má ňadra zdrtí, a údy, mátou vonící, mi zlíbá k smrti, a novým objetím mé touze odpoví... Zní Bivoj jmeno to. Jak bouř’ a běsů hněv! A přece, myslíc naň, zřím májem kvést’ svou zemi, 106 sníh jabloní, kdy vítr chvěje haluzemi, smích slyším hrdliček, oráčů v polích zpěv, zřím zoři východní nad chlumy temnými, bučiny zelené a mohyl vrchy šedé, Mži, řeku stříbrnou, kde nevěstin háv přede ze skvoucí pěny Prija prsty jemnými. 107

VZÝVÁNÍ MĚSÍCE
Rty pukajícími, jež nocí rudě žhnou, já, Tetka, pozdravuji tvář tvou tajemnou! A vítám úžasem tvůj přízrak pobledlý v stín noci hluboký, jenž na mém čele dlí. Ty z bohů nejsladší! Vše zapomínám již, kdy krve žhavý proud mne nese k tobě blíž’, dar vášní závratných, kdy, mužem zhrdajíc a vším, chci v tobě zhlížeti se, jásajíc! Oh, kterak pyšný jsi a krutý! O kom sníš, kypících potoků že vzdechů neslyšíš, že zpěvu neslyšíš, jímž volám krásu tvou v svou náruč nahou, vůní květů vábivou, svůj rozvíjejíc vlas, měď rusou, tekutou, jež jako zlatá tkáň prosvitá temnotou? 108 Jsem stromem kvetoucím, vonící jabloní, ó, zlatý ptáku, pojď, nechť v haluz zazvoní tvé křídlo ohnivé a v pocelu mém jásá a květy blednoucí s mých větví s rosou střásá. 109

BÍLÁ KNĚŽNA
Je ticho v soumraku, kdy čisté hvězdy snísní. Vzduch modře stříbřitý se chvěje nad vodami. V svých těžkých závojích, jichž vůně srdce mámí, jsem vaše v tuto noc, bohové úděsní! Vstříc hvozdům vycházím, kde dlíte ztajeni ve slujích zářivých, kam svítí měsíc bílý... Jste krásni v hrůze své, jež zmdlené srdce sílí a touhu ukojí v žíznivém zachvění. Jste krásni se zraky, jež rudou spěží žhnou, se svitem zeleným, jenž chabé děsem raní, jste krásni něhou svou, bohové vod a strání, dárcové květů všech, jichž vzdechy chvějí mnou. Jen vám se odhalím, svou řízu odestru a měsíc jediný mi zlíbá ňadra sněžná... Mé tělo spoutává mne ve vzrušení něžná, mním, v nahé kráse své že bohům v obět mru. 110 Mne vášní nezraní hled rujný, ohnivý – – – Jsem chladná jako květ, jenž v poupatech svých zmírá. Mráz ledu miluji, kdy zimní řeka širá zrcadlí moji tvář jak přelud vášnivý. Hvězd ticho miluji, kdy planou nocí mdlou jak zraky dívek mých. Měsíce čistou něhu chce míti srdce mé v svých kouzlech, kterých střehu jak zlaté poklady před horoucností zlou. Chci mocných tajemství poznati svatou zář, chci zrak mít’ daleký, jenž bleskem v temno vniká. Své srdce nevinné, jež vášní svých se zříká, chci vyrvat’ z ňader svých, svou chladem zmrazit’ tvář, bych kněžnou stala se, jež sama vévodí kvetoucí zemi své, bůh zpola, bledá panna, v nesmrtném mládí svém hvězdami uctívaná, nad jejímž tajemstvím přečistý měsíc bdí. * V hloub noci zelené, vždy sama, sotva stín bílého těla kdys’, co srdce soumrak svírá 111 a dumné něhy stesk z mých očí v šero zírá, zřím s truchlým neklidem v doubravin modrý klín své země tesknící, v niž tajemný žal leh’ jak pod mohylu v hrob vojvoda zrazovaný. Je smutna země má. Můj závoj zlatotkaný pak tíží čelo mé ve vln svých přívalech. Ó žel! Sen dětinný zrazuje srdce mé! Mne děsí samota! Žár pýchy v čele hasne. Mne tíží panenství! Lkám, dětství moje jasné že nenávratně vstříc jde noci bezhvězdné! Och, luzné tělo mé! Kdys’ – věku vonný! – květ chladného leknínu a jako měsíc bílý, tak čisté! Prsy mé, v nichž nikdy nevznítily se prudké žádosti, by znaly jimi chvět. A rty mé ohnivé, z nichž mléčnou vůni ssál jen ručej studený! Tož buďte pozdraveny, vy zašlé klenoty! Jar úsměv nestřísněný bůh jakýs’ mstivý z úst mi rudých navždy vzal. 112 A léta pozdního mne vášeň zamrazí, když jasu vzpomenu, jenž dar mé krásy zlatil. Však oheň tváří mých svou sladkou červeň ztratil jak zbledlý úplněk, kdy půlnoc přichází. Oh nikdy, nikdy již se nenavrátím k vám, vy sluje pravdozvěstné, v svatých hájích skryté. Je znakem hlubokým teď v moje čelo vryté znamení touhy mé, již marně zakrývám. Mé prsty chvějí se jak květných lístků sníh, kdy jimi zatřese poledních větrů vání... Nad srdcem zamlklým se mocný přízrak sklání a ústa líbá mi, by čerpal vláhy z nich. Má v zracích modro hor a hloubku jezerní, jež, průsvitná jak led, hvězdnými roji svítí, kdy pyšný vášní žeh se na dně jejím vznítí, i hořká nenávist kdy vzhoří žárem v ní, kdy zbíjí vetřelce svým mečem železným můj kníže! pomštěný jak bůh se k stolci vrací 113 národa mého pán, jenž vraždou vraždu splácí, přes ohně stoupá výš’ k oblakům vítězným! V hloub noci zelené, vždy sama, sotva stín bílého těla kdys’, jak srna zádumčivá, zřím, cudná, v ňadrech žár co nezkroceně zpívá, a toužím přes vrcholy stměných doubravin, stadických skal kde stín se v polích rozložil a na občiny pad’, kde umlkají zpěvy, bych čela dotkla se, v snech vhrouženo jež neví o pyšné odvaze, s níž sen můj zatoužil jej vznésti k ňadrům mým, jinocha plachého, jejž znalo srdce již z dob jarních bílých květů,květů. Chce kněžna mu se vzdát a sladkost svojich retů jak nápoj posily připravit’ pro něho, pro syny knížecí pak zlatá roucha tkát’... Ó, rozmnoží můj rod a hrdou krví mojí svá srdce naplní, kdy ve vítězné zbroji pro pyšné jmeno mé se budou v boje brát’! 114

DĚVÍN
PANU JIŘÍMU KARÁSKOVI ZE LVOVIC
Za noci zrozena, kdy hvězdy osamělé padají v propasti, a darem kouzel zlých své srdce kypící, já zřím své jaro stmělé jít’ hluší nevonnou bez květů rozkvetlých. Můj život vstříc jde tmě a navždy oči žhavé ji němě vssávají – mou sudbu neznámou! Mráz žalu jde v mou krev. Ach, komu vlasy plavé tvář smavou zahalí, kdo vezme krásu mou? Já k muži netoužím! Mé nedotknuté tělo chce zráti bez něho – květ bílý v samotách! Lip vůni dýchat’ chce a v rose koupat’ čelo, jsouc země poupětem, vzpučelým v temnotách. Chce tančit’ po hájích, kde levkojí dech voní a hvězdných sasanek se rojí sněžný tlum, chce dýchat’ vůni míz a šťávy ssát’, jež roní břiz nahost panenská, jak rostou k oblakům. 115 Slast neznám polibku, když na rtech mužů plane a v ňadrech probouzí divoké žádosti; v rty moje žíznivé jen ranní rosa skane, mír slunce jitřního se v ňadrech rozhostí. A když jas polední mi rozpaluje ústa, já k zdrojům chýlím se, jež zjev můj zrcadlí, div sladce tajemný jak květ, jenž ze dna vzrůstá, zřím cudný obličej, jenž něhou pobledlý. Však šera truchlý stín když v háj se rozestírá, včel hudba tlumená doznívá soumrakem, mne děsí noci klid, rve úzkost ňadra sirá, vzruch vášně jak zlý host se ztají v srdci mém. A hledám dívek svých, bych polibky jich pila s rtů rudě planoucích, co zraky jejich žhnou tmou vlahé půlnoci, bych žízeň ukojila, jež hoří v hrdle mém a tichem chvěje mnou. Spíc v loktech bělostných své omámené druži já o požáru sním, jenž v ňadrech mých teď vzplál. Ach! mečem krvavým bych chtěla mstít’ se muži, svou výzvu provolat’ s temene srázných skal: 116 za zrádnost pocelův a úzkost pustých nocí, za znásilnění hnus, služebnost nevlídnou, za pýchu nezkrotnou a drsnou tvrdost moci, za oklamání žal, za touhu neklidnou, za hrůzu samoty a vášně probuzení, za bolest mateřskou, jež krásu pohrobí, za všecko chtěla bych se mstíti zneuctění, za všecky rmutné dny žen věčné poroby! A vtrhnout’ do občin s žhnoucími smolnicemi ve zbroji vítězné – já kněžna odvety! žár ohňů roznítit’ po celé svojí zemi, až k slunci povznésti žen zástup prokletý! – – – Však žel, jho potupné že líbezným jim zdá se. A posléz’ zrazeny svou vlastní odvahou v lstné padnou náruče v své krvelačné kráse, po marné odluce zas’ najdou vášeň svou. A já – blesk ohnivý – snad se skály se zřítím, vždy sama, hrda vždy – a panna kvetoucí! A jako zlatý plaz kdes’ zhynu mezi kvítím – – – jak hvězda v pádu svém a ve tmách blednoucí! 117

PÍSEŇ ŠÁRČINA
Mne slyšte, orlové, plující v oblacích pod mraky bludnými, jež táhnou v dáli stmělou! Chci vašich křídel vzmach, žár zraků, krutost smělou, hled něhou zářivý a lstivý lásky smích! Ó květy nevinné, planoucí u mých pat, mně vůni propůjčte, jež lačné srdce zláká! Chut medu měj můj ret, hlas něhu písně ptáka, jež mdlý zrak přinutí na mojich ňadrech spát’. Jak poraněná laň, spoutána provazy k mocného stromu pni, já sním o chvíli temné, kdy černý plamen msty, jenž bleskem šlehne ze mne, tvář ztráví jinocha, jenž tiše přichází, neb hostem vtíravým se nyní stal mých snů, mé srdce provanul tajemné vášně váním; má touha v trýzni své jak v šílenství jde za ním, chce z rtů mu vláhu pít’ jak z lesních pramenů. 118 Chci oheň ochladit’, jenž schvacuje mne v tmách, chci žádost ukojit’, jež ňadry mými zmítá – – – A posléz’ kořist svou, jež spí u pat mých zpitá, chci vrhnout’ v plameny, rozmetat’ její prach! – – Och, zde však přichází! Blesk žhnoucí očí svých jak pozdrav horoucí mi posílá, jenž pálí! Má vlasů prameny, v něž půlnoc tmu svou halí, z rtů – jahod krvavých – dech šťáv jde mámivých! Ó nikdy, Ctirade, mne nejal víc’ tvůj zjev za nocí ve snách všech, jež touha moje stkala, jak tato skutečnost! Mně zdá se, jak by sňala s mých paží řezavá a zrádná pouta děv. – Zřím na tvých rukou hněď, jež z pout mne vyprostí, zřím červeň ztemnělou, jež na tvářích ti zkvétá. Jsi krásný, Ctirade! Jsi žhavý vítr léta, jenž vlas můj rozvěje, mne vášní pohostí, že slastí šílena poklesnu k nohám tvým, tvá děvka služebná! Tvé mládí září jasem 119 jak vonný květu div! Zvuk sladký zní tvým hlasem, jenž srdce navrací zas’ touhám oněmlým. Nad tělo mé se schyl, má ňadra poceluj, jež, divě vztýčena, svou žádost tobě praví: jinochu milostný, nechť rozkoší tě znaví na horkých ústech mých žíznivý pocel můj! Tak zřím teď vítězně, jak šat rveš s údů mých se zrakem zdiveným, jenž dosud nezřel ženy – – – tak zřím teď vítězně tvůj úžas opojený, jenž vzplál v tvém pohledu na bocích bělostných. Tak zřím teď vítězně tvé prsty neklidné, žár cítím tvojich rtů, jenž hoří na mém těle; mně zdá se, množství úst v své touze rozvášnělé že v žhavém zmámení celuje údy mé. A cítím v krvi své var proudů horečných a sama zpita jsem již slastí nepoznanou – – – Co řeknu družkám svým, až ohně jejich vzplanou, až požádají mne za kořist vášní mých? 120 Neb náhle v srdci mém se mísí pomsty žeh se zpěvem nejsladším, jenž zní jak píseň polí, hlas potokův a řek, jak lesy zahlaholí v tichnoucím večeru, by ztajil teskný vzdech. O hoře lásky mé! Jak v hvězdný rozvát prach jest msty mé rudý žár! A smrt mne vábí krutá, stesk mdlobné úzkosti mi plní ňadra vzdutá: chci s tebou spojit’ se a zhynout’ v temnotách! Dřív nežli rohu hlas mé družky přivolá, pij z mého poháru, jenž smrti víno tají... Hle, tak tě miluji, že rty mé lačně ssají jed mroucí rozkoše, jenž na tvých ústech plá. A nyní zaduj v roh! Až jitro pozdraví náš oheň obětní, rozmetá popel lesem, my oba smíšeni se v prachu vzhůru vznesem’ nad mlžné planiny a modré doubravy! 121

TRUT
Když nocí zamlklou šum stromů prastarých zní jako temný hlas, pln kouzel, plný děsu, jímž čarodějky zvou v kruh zlatý mocí svých jinochy bezelstné v omamném temnu lesů, vycházím chor a stár o šíji shrbené do háje svatého, kde dřímou věční bozi, bych z jejich zdrojů pil zas’ vody studené, své srdce ukojil, jež smrti tmy se hrozí, v přehořkých mukách zřel svou tvář, jež vadne již a žloutne jako list, kdy jeseně dech zmrazí zem’ v parnech znavenou, a cítím, kterak blíž’ jde ke mně nicota lstně jako skrytí vrazi. A přece, tato tvář! – kdys’ úsměv prvních jar byl květem jejích úst, jež v cudném osamění do chvíle poslední svůj střežila si žár, neznajíc polibku ni slasti opojení, zrak tento plamenný, jenž nikdy nehledal pohledu ženina, rosného jeho třpytu 122 ni krásy kadeří jenž nedbal, blesky slal jen v řady hrdinův a v čirém hořel svitu jak oheň pravěčný, byl kdysi pýchou mou, že šťasten v kráse své, jež jako zlato ryzí ohnivě planula dnů mojich pustinou, jsem chmurným žencem byl, jenž hluché klasy sklízí... Ni květům nešeptal jsem jména ženy své, kouzelnic neptal se, jak srdce její zmoci; jak nyvé pozdravy večery vábivé před mými zraky šly a truchle tiché noci. A vzbuzen v půlnoci, na loži studeném přepaden úzkostí had chladný jsem se svíjel bolestí samoty a vzbouřen žhavým snem, jenž prchal přeletně a ve tmách spánku míjel, jsem nesnil o ženě! A když jak vítěz spěl jsem na Vyšehrad pak, kdy lítou saň jsem zabil, hled dívek cítil jsem, jak na mém čele lpěl, zrak horce vznícený, jenž žádal mne, a vábil, 123 leč chmurné nitro mé, jež nepřálo si víc’ než vítěziti vždy, v den kterýs’ v žasu vzplálo, mé tělo chvělo se a horkem žhnula líc a srdce vzbouřené se zmítalo a lkalo. Květ krásy přízračné můj spatřil tichý hled, já mnil, že měsíc zřím, ó ženo Přemyslova, jak dítě zděšené jsem před tebou stál bled, jat krutým šílenstvím, jež věčně duch můj chová. A strázní neznámou jak divým větrem hnán jsem k tobě vracel se ze hlubin lesů tmavých, pak v tichu slídil jsem, bych skryt a nepoznán vždy tebe sledoval a nadějí pln žhavých bych strhal bílý šat a tebe v náruč vzal a prchal divoce... Však poklidná a tichá jsi kol mne kráčela, jas mdlý ti v čele plál jak matce knížete, jenž pod tvým srdcem dýchá. A posléze jsem zřel, jak bílé tělo tvé vzplanulo v plamenech, a žreců zpěv jsem slyšel. 124 Noc smrti černější závoje střela své nad hájem posvátným, kam za tebou jsem přišel, bych našel popel tvůj, tvým kouzlem opojen bych o tobě pak snil... Den každý bloudím tady, kde chodívala vždy. Ach, zpěvný ručej ten zrcadlil její tvář, kdy teď, ó plný zrady mou zjevuje mi líc, jež stárne v vzpomínkách, líc nemilovanou, žen ústy nedotčenou, zrak touhou osleplý, rtů zvadlých zbledlý nach a vetché tělo mé, jež nepoznáno ženou... A smrti pustý van, jenž chvěje hlavou mou, jenž volá žíznivě, mne v chmurné chvíli děsí jak hrůza porážky! – – – Pohlcen sirou tmou, ó ženo knížete, tvé jméno volám lesy, by v údy vadnoucí vracelo sílu zas’, by plálo na rtech mých jak zařikadlo smrti, by v černou nicotu rozžehlo bílý jas, bych v ohni jeho plál do chvíle, jež mne zdrtí... 125

RUKOJMÍ
Nad noční tišinou vzduch vůní prosycen se chvěl jak stříbrným by prachem sítí třás’... Tak bdívám u ohně, jsa vášní prudkou zmdlen, se srdcem ve zmatku na její myslím vlas, svou něhou bez konce jak kouzlem opojen. Za bojů třeskutých, kdy dvorec ohněm plál jak nocí pochodeň, kdy hlahol rohů zněl a k divé seči zval, jsem v náruč svou ji jal jak sladké rukojmí a v tábor náš s ní spěl, bych mocí vítěze ji k sobě připoutal. Zde leží znavena... Oh, cudná jako běl měsíce s půlnoci! Je vonný její dech jak z medných kalichův opojná šťáva včel. Zrak vlhký září žhne jak rosa na stromech a hledí v neznámo. Mnou pohrdá – ó žel! A já tak zesláblý, pod mocí zraků těch jsem touhy kořistí. Mých očí mdlobný svit vstříc chladu mraznému jde, spiatý v okovech. 126 Och, moci posledním z jejího kmene být’, by sladké posily v mých chtěla hledat’ rtech! Mne děsí její běl, kdy dotknu se jí, tich a s touhou jitřivou! Klid ledu cítí dlaň, vstříc vane studený vzduch v pustých závějích. Mne síla opouští a strast mi sedá v skráň a černý žalu mrak mi plove ve zracích. Ó, marně nabízím jí franckých kupců dar, své spony ze zlata, háv z bílých kožešin a hřeben z jantaru! V mé srdce seje zmar, je hrdá, ukrutná a němá jako stín a hledí mrazivě na zraků mojich žár. Jen tehdy naslouchá, když listí šepotem za ztichlých večerů zpěv jde sem z údolí, hlas dožinkových her. Svit něžný v zraku svém, jenž touhu skrývanou po muži zrcadlí, jak pozdrav vášnivý svým vzdává druhům všem. A mého srdce plam zlou nenávistí jat a vášní utrýzněn se náhle rozhoří 127 jak požár šílený – rvu s jejích údů šat, zrak s lačnou vilností na její ňadra zří, a v klínu bělostném zpit slastí toužím spát’... A zrazen žárem svým, jenž marně ve mně vzplál, v objetí bez vášně svou něhou obelstěn, se chmurně vztyčuji, bych nůž svůj posléz’ vzal, v polibku posledním a hořem naplněn v tvé srdce studené, ó překrásná, jej vklál! 128

ZPĚV JITŘNÍ
V propastném bezdnu tmy vhroužena země spí... Vysoko hvězda plá v samotě nezměrné, jediný ryzí skvost, pln zářných tajemství. A z hlubin zamlklých vstříc mlze důvěrné, v ohnivých proudech svých, v němžněž noří modré chlumce, nad hory daleké planoucí stoupá slunce! V stříbřitý jitra šer svá křídla rozestře pták rudý, perutí jenž zlatou brázdí tmu, jež zardívajíc se v polibcích žhnoucích mře. Dav mladých hrdinů v svém pyšném pozdravu výš’ zvedá meče své vstříc oku krvavému, s údery o štíty zpěv hrdý zpívá jemu: Do srdcí odvážných čerpáme sílu tvou, jež ňadra zmlazuje a proudí v údech všech! Rty, lačné pocelu, zář’ pijí ohnivou, jež tváře zrůmění a provoní náš dech! A čela bělostná hledají tvého jasu, by nezranitelná vstříc spěla bitvy hlasu! 129 Z nás každý touží teď jak hrdý, mocný pták na křídlech vítězných nad širou, tesknou zem’. Nesmrtnou naději, jež stoupá do oblak, jak poklad nesmírný hostíme v srdci svém. Z nás každý touží žhnout’ v polední horké výši své zemi, v pokoře jež naši píseň slyší. A žhavých vášní tok v paprscích proudivých nám vtéká v chtivé rty jak medoviny žár! Žhne záře světelná ve zracích ohnivých jak božstva mocného zářící vroucí dar! A v srdcích, bijících jak v poplach v zlaté zbroji, květ síly rozkvétá ku pocelu i k boji! 130

SVANTOVITU
Ku břehům arkonským, kmet bílý, spěje v dál žrec, bohům milý, já národa pozdrav nesu, na straně polední jenžjenž, zemi v úděl vzal. Let mnoho zřel můj zrak. A chor jsem a se třesu.. Přináším dary též, nádoby ze spěži, v nichž víno tají se, jež sladká kouzla skrývá, dar mládí uštědří, rty mroucí osvěží, dech žití posílí a vzedme ňadra chtivá, pak zlatých skvoucích zrn úrodu bohatou, jichž hojně skýtají řek našich ryžoviště, a řízu sobolinou měkce podšitou, již kupci z východu přivezli na tržiště, vak, plný obilí, jež praská zralostí, zlatistý, chutný chléb a těžké plásty medu – – – Vše tobě přináším, ó bože, v radosti k tvým nohám poklesám a sílím zas’ v tvém hledu, 131 jenž srdce proniká svým leskem stříbrným a v údy zestárlé hořící vlévá síly – – – Co chvějný šeptá ret svou modlitbu, já sním zas’ s mocnou nadějí, že svatý kůň tvůj bílý s uzdami zlatými a sedlem bohatým v seč tebe ponese jak proti vrahům požár, bys mstil se za syny ohnivým věncem svým a v moři mečů stál pak vítězný jak stožár – – – Má země, úpící a v hořký jata trest za mroucí sílu svou, o pomoc tvoji prosí... Bůh bledý obraz svůj u našich vztýčil cest, dav stínů zmučených v svých ňadrech úzkost nosí, své bohy opouští a háje zelené – – – u našich svatých vod již neslyšíš teď zpěvu, ni písní obětních... Ó hoře dusí mne, mé srdce bouří se, v zrak padá temno hněvu – a lkám zde u tvých pat, ó bože vznešený, o pomstu žádám tě za zklamané své vnuky! 132 Vrať hájům posvátným jich oheň shašený, v mém srdci bolestném jitřivé zdolej muky, a s jitrem vítězným dej zrakům mojim zřít’ panensky milostnou a krásnou zemi moji, mé syny s úsměvem pro její mládí mřít’ i slavně vítězit’ a nezemdlíti v boji! 133

PŮLNOC BOHŮ
V skon mraků ohnivých, kdy zář’ se roznítí hvězd v siné obloze, jichž zlata měsíc střeží, má duše horoucí jde v háje spatřiti stín krásy pradávné, jenž na dně tůní leží, zrazen a vychladlý, znak hoře na rtech svých, v sen vhroužen pravěčný ve vlnách mrazivých. A v noc, jež kouzelná jak vědma přichází, strouc roucha mlhavá jak sítě nad jezery, zas’ bohů procitlých se zjeví obrazy, kdy očí vyhaslých blesk ozáří háj šerý a vzplanou ohniště, z nichž stoupá svatý dým jak žertva půlnoční mocnostem oživlým. A vínem úlitby jich opojený ret se snáší k ústům mým, co řízy vil se sněží v zeleni kapradin, zdroj zpívá, vzdychá květ svou něhou převonnou; v chlad ranní rosy svěží pak klesá čelo mé, ret vlhký, na němž stín je dosud polibků, jejž zří hled jitřenčin.

134

OSTŘIHOM
[135] Jak hlasitě hovoří ke mně dnes svět! Tam slyším děla řváti temně, zem’, včera tak tichou, se úzkostí chvět, – dnes krvavý květ!... Tam u nás je ticho a slunce a léto: ale jak je ti, česká země? Jaký to den byl, jaký to červen, ale jak nesmírně teskný a zamlklý! Jak vděčně se vítalo na malých staničkách bouřlivé nazdar, poslední úsměvy děvčat, i šátků tesklivé volání, na polích pozdravy starcův a žen se zraky, v nichž plály slzy – a ještě něco... Ale jak strašný, jak zahořkle tázavý byl pohled všech očí: my míjeli poslední moravské dědiny! Nevlídná, drsná nás přijala země, cizí a nepřátelská... Ni jeden úsměv, ni jeden výkřik, – studená, asijská řeč... 137 Ach, a my všichni, z veselých měst, z hezounkých vesnic bouřliví chlapci, jará a dychtivá česká krev, bolestně ždáli jsme v této chvíli: – Opatruj, Bože, naší země! A náhle vše, co plnilo duši, přátelství, láska, verše a zpěv, horkost a tvrdost domácí skývy, hádek a sporů a zklamání rmut, vlastního těla živoucí úzkost, a i to přítomné, žalostné proč?, jímž jsme se stále druh druha ptali, to vše teď zmlklo. Jen srdce se chvělo, třásla se v hlubinách zvlněná duše: – Neopusť, Bože, naší země! Vás všechny, kdož tehdy jste se mnou byli, Vás, statečné muže a vojáky, velký a žalný ohromil cit. To nebyl boj, který Vás čekal, to nebyly ženy, jež doma lkaly, pro něž by vlhly Vaše oči, – 138 to byla žhavá a bolestná úzkost o smavou zem’, již tolikrát zdranou, vyssávanou a zbičovanou, jež, bezbranná, kdy bije i její hodina, též čeká vroucně a trpělivě, co jejích synů se zachvívá ret: – Bože, budiž milostiv naší zemi! Jak hlasitě hovoří ke mně dnes svět! Měst velikých hudba a vzdálený boj, neklid a tíseň, zpráv válečných let, krok setnin a jezdců zuřivý roj, – ohnivý chaose, jenž voníš krví, v tobě se zrodí zas domov můj! Spanilé otčině, již v Evropy střed jak věčné srdce zasadil Bůh, pro její krásu a pro její hoře, pro její lesy a hory a říčky, mlékem a strdím žírné, pro její věrný a vášnivý lid, věřící vroucně v své obrození, – tiché té zemi, jež písněmi zní, 139 horoucně srdce všech vzdálených bije! A v této bouři duch nezmarný žije, jenž nedá zahynout nám, ani budoucím! Ve věků střídách vždy nesmrtelná buď, lásko všech Čechů k mateřské zemi! A zítra ukážeš užaslé Evropě zem’ volnou a mladou a šťastnou, jež zpívá věčného života zářivou píseň. Psáno v Ostřihomě v červnu 1915. Moderní Revue 1918.
140 OBSAH
OD AUTORA5
JARNÍ SOUMRAK: Hvězdy11 Hladina12 Západ13 Krásná zahradnice15 Tanečnice16 Rokoko18 Úsměv19 V soumraku20 Ty vlahý a červnový větře...23 Marnotratný syn24
PRSTEN: I.
Melancholické město29 Letní slunovrat34 Pandémonium36 Jezero39 Panna41 Rozluka v jeseni44 Ruit hora46 [141] Elegie49 Angelus51 Ekloga55 Žhoucí srdce57 Prsten58
II.
Planoucí tvář60 Pět sonetů62 Horoucí nápoj67 Divoká Orlice69 Orba72 Miluji tvá jitra...74 Rozhovor75 Host78 Buďte pozdraveny80 Kvetoucí strom81 Březen83 Hymna86
PŮLNOC BOHŮ:
Báseň úvodní91 Příchod94 Samo98 Markoman101 [142] Velesovi103 Kazi105 Vzývání měsíce108 Bílá kněžna110 Děvín115 Píseň Šárčina118 Trut122 Rukojmí126 Zpěv jitřní129 Svantovitu131 Půlnoc bohů134
OSTŘIHOM137
[143] EDICE SEVER A VÝCHOD Řídí Dr. Josef Knap. Svazek patnáctý. RUDOLF MEDEK: PRVNÍ BÁSNĚ Obálku nakreslil Karel Kinský. Písmem Bodoni vytiskli a v květnu 1927 vydali Müller a spol. v Turnově v 1500 výtiscích, z nichž 25 prodejných vytištěno na simili japanu číslováno a podepsáno autorem.
E: mk; 2005 [144]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Sever a východ; Knap, Josef; Müller a spol.
(Edice Sever a východ – Řídí Dr. Josef Knap. Svazek patnáctý. Obálku nakreslil Karel Kinský. Písmem Bodoni vytiskli a v květnu 1927 vydali Müller a spol. v Turnově v 1500 výtiscích, z nichž 25 prodejných vytištěno na simili japanu číslováno a podepsáno autorem.)

Místo: Turnov

Vydání: 1.

Počet stran: 144