ANGELUS

ANGELUS
Ó teskné chvíle touhy podjesenní! neklidný duchu, jenž’s mdlé plody vydal kdys’ v plachých dobách prvních rozechvění, kdy zrak můj nyvý strast svých vášní vídal, dnes srdce mé v svém ohni opojení tvým jato smutkem píseň slyší cudnou podzimních stromů, v chladných mhách jež rudnourudnou. Hluboko vnořen v temném lesa klínu, jak zmdlený motýl ztracen pod větvemi, zřím neurčitě sudbu svou i vinu... Úzkostí jat a schýlen v hrůze k zemi, řad osamělých, zrazených zřím stínů, nadějí zářných, odvah smělých pýchu... Mé srdce v poplach bije v dusném tichu! Odlesky dávné mojich něžných snění, tesknoto první mládí zádumčivá! V zlat tvojich bledých matném ozáření jinošství mého hvězdná píseň zpívá, 51 duch svobodný zří v hladkém zrcadlení mučivou tíseň, z jejíž lázně žhavé mé smysly vzrostly k touze nedočkavé. Však dnes, ten večer, jenž v svých stínech tají a v hloubkách lesů pohledy zlé skrývá, mou duši strázně věčné otvírají, znamení žalu hlodají v ní živá: ke hvězdám volám, v obloze jež plají, zda krásnou onu zemi v světě znají, kde žaly v rudé růže rozkvétají? Kde stesk se mění v kalich překypělý šumného vína, z něhož rozkoš tryská, kde touha tyčí k nebi hrot svůj smělý a opojnými vítězstvími výská, kde hrůzy chmurný přízrak osamělý se v lásku vtělí, s vonným věncem kvítí kde přináší smrt krásnější tvar žití? Mlčení tichých lad jest odpovědí – – Chladnoucí slunce zmírá v třpytném jasu. Venuše smutný pohled na mne hledí, 52 jeseně žhoucí vidím kolem krásu. Však květy pozdní v pokoji mém vědí, že šílím v touze, v náručí své sevřít svět celý žhavý, v žáru jeho zemřít... V své zavíraje srdce stesk, jenž vzpíná jak popínavé větve ve svět celý žádosti svoje, duch můj rozpomíná se na své vášně, jejichž opar vřelý můj život ve zbroj zduchovělou spíná. V horečné chvíli, v které proudy dravé břeh ducha rvou, slyš, večerní zní Ave! Promlouvá ke mně ztichlé země krása, nádhera plodů slavně pozdravuje mé jasné oči, růže pozdní střásá lupeny na mne, Luna vstříc mi pluje, daleko sílu vůní svých les hlásá, rozpuklé hrozny sladké šťávy roní, stád pozdních zvonce na lučinách zvoní. V daleku tuším pyšných věží tlumy, měst slyším hluk a vzdechy světa žiji. 53 Vířivým tancem země kolem šumí, všech zvonů srdce hymnus věčný bijí. Varhany žití bouřnou píseň tlumí, vášnivý příboj v opojení sténá: Ó kráso světa, budiž pozdravena! 54