ELEGIE

ELEGIE
V jiskřivou planoucí výheň, kde v popelu zářném se chvěl rozžehlých pohledů plápol a oheň, jenž nítil hlas těl, v hudbu, jež vtékala v srdce jak léčivý nápoj a jas, ve vůni vlajících květů stín ztemnělý tiše se třás. Ó hoře, naslouchat’ tichu, jež, plynoucí zamlklý van z půlnocí nesmírných plání a věčností očarován, šumí jak ponurá křídla, kdy světů se zastaví let v oněmlém dusnu zlých vteřin nad životem vzpučelým v květ, kdy času se zvednou vlny, by vynesly na šíji své vysoko ke hvězdám strázeň, jež spaluje ducha i štve, kdy světla noci se vznítí, by krvavým šlehnutím v tmách žal nejtemnější a skrytý se zjevil a zjitřil se v nach, by rozkoší sladkost stlela, by živoucích vášní zhas troud... Ó hoře, naslouchat’ tichu, jež plyne jako oněmlý proud! Vše utichlo, žel! Hlas žhavý a ohnivých vzkypění žeh, polibků nesmírná žízeň a teskná jich palčivost v rtech, zraků jas hvězdný a hloubka a vichřice vzplanulých snů, rozkvetlá bohatství nocí a zamlklé přísliby dnů, nyvá a tichnoucí štkání a nejistot růžový plam – 49 vše v zvířeném mizí prachu... Jen vzpomínek zahořklý klam vstupuje v srdce... A míjí chvat hodin, jenž údery zněl do němé prázdnoty ticha. Jsi samotno, srdce, ó žel! Kdo bude šeptati v šeru, až s večerem budou se klást na zemi zamlklou mlhy, kde drahý stín bude se třást? Kdo bude v ulicích města, až budou ve světlech plát, až budou hlučeti v bouřích, s rukou mou bezpečně spiat? Kdo zvlní lačný můj život, kdo s číše dá omamné pít ohnivou jistotu žití a věčnosti mystický svit? V jiskřivou hasnoucí výheň, kde v popelu zářném se chvěl života planoucí odlesk, kdy posledním tónem již zněl vášnivý výkřik a stlíval květ horečný lásky, jenž zřel v šťávách svých lidské zrát’ štěstí, by vůni svou v jeho jas střel, vtéká proud ticha a temna. Jsi samotno, srdce, ó žel! 50