HLADINA

Rudolf Medek

HLADINA
Tiše – tise, jako lekníny pozdní labutě bílé plují, houštiny chvějí se na břehu, smutnou přástevnicí jest melancholie v pavučin vláknech, na břízách jež se snují jak závoj, strhaný kdysi nevěstě smutné s lící, jež tudy šla, s očima, zapálenýma žízní tajemnou a okouzlující a žhavou, a sama se ztravujíc mučivou, němou trýzní, v prstech liliových tiskla svou hlavu plavou. V západu, hořícím na oknech zlatými stíny, voda se zachvěje časem, neslyšně zpění ve chvíli hořké, kdy smuten shlédnu do hlubiny, marně hledaje v ní dávné opojení... Sen melancholický, jak dávná pověst unylý, o nevěstě jeseně – panně jezerní, s večerem přichází ke mně důvěrně ve chvíli, kdy zrak roznícený na barokních římsách sní... 12