VELESOVI

VELESOVI
Ó mocný, vznešený, jenž v klínu země dlíš, zkad divem vyrůstáš, o bradě stříbrošedé úsměvný starochu a bože náš, ó slyš modlitbu velikých jar žertvy hořící, jež stoupá k hrotům hor, kde hvězdy planou bledé, jak příkrov pohřební se vine k měsíci. Ach, sladký divotvůrče, květy rozhodíš po stráních zelených, kde vzhoří bílé, rudé, a spící divoženky v hájích probudížprobudíš zas’ k tancům tajemným a vůní prosytíš tmu hvozdů hlubokých a kouzlo zrání všude po zemi požehnané tichem rozhostíš. Ach, sladký divotvůrče, nivy proměníš v proudného zlata tok, jenž vydá sladkost sklizně, a žatvy bohatstvím své syny odměníš za zrudlých tváří znoj, za muky bouří zlých, za parná poledne a neúkojnost žízně, za noci beze snů na brázdách vychladlých. 103 A posléz’ v slunci žhnoucím srpům dovolíš, by klasy požaly, jež plavým ohněm září; zbohatlé dvory naše požehnané zříš, kde ženy vítají nás v náruč oddanou, usuší vlasy svými vlhkost našich tváří, rty zkojí polibky, když touhou zaplanou. 104