OSTŘIHOM

OSTŘIHOM
[135] Jak hlasitě hovoří ke mně dnes svět! Tam slyším děla řváti temně, zem’, včera tak tichou, se úzkostí chvět, – dnes krvavý květ!... Tam u nás je ticho a slunce a léto: ale jak je ti, česká země? Jaký to den byl, jaký to červen, ale jak nesmírně teskný a zamlklý! Jak vděčně se vítalo na malých staničkách bouřlivé nazdar, poslední úsměvy děvčat, i šátků tesklivé volání, na polích pozdravy starcův a žen se zraky, v nichž plály slzy – a ještě něco... Ale jak strašný, jak zahořkle tázavý byl pohled všech očí: my míjeli poslední moravské dědiny! Nevlídná, drsná nás přijala země, cizí a nepřátelská... Ni jeden úsměv, ni jeden výkřik, – studená, asijská řeč... 137 Ach, a my všichni, z veselých měst, z hezounkých vesnic bouřliví chlapci, jará a dychtivá česká krev, bolestně ždáli jsme v této chvíli: – Opatruj, Bože, naší země! A náhle vše, co plnilo duši, přátelství, láska, verše a zpěv, horkost a tvrdost domácí skývy, hádek a sporů a zklamání rmut, vlastního těla živoucí úzkost, a i to přítomné, žalostné proč?, jímž jsme se stále druh druha ptali, to vše teď zmlklo. Jen srdce se chvělo, třásla se v hlubinách zvlněná duše: – Neopusť, Bože, naší země! Vás všechny, kdož tehdy jste se mnou byli, Vás, statečné muže a vojáky, velký a žalný ohromil cit. To nebyl boj, který Vás čekal, to nebyly ženy, jež doma lkaly, pro něž by vlhly Vaše oči, – 138 to byla žhavá a bolestná úzkost o smavou zem’, již tolikrát zdranou, vyssávanou a zbičovanou, jež, bezbranná, kdy bije i její hodina, též čeká vroucně a trpělivě, co jejích synů se zachvívá ret: – Bože, budiž milostiv naší zemi! Jak hlasitě hovoří ke mně dnes svět! Měst velikých hudba a vzdálený boj, neklid a tíseň, zpráv válečných let, krok setnin a jezdců zuřivý roj, – ohnivý chaose, jenž voníš krví, v tobě se zrodí zas domov můj! Spanilé otčině, již v Evropy střed jak věčné srdce zasadil Bůh, pro její krásu a pro její hoře, pro její lesy a hory a říčky, mlékem a strdím žírné, pro její věrný a vášnivý lid, věřící vroucně v své obrození, – tiché té zemi, jež písněmi zní, 139 horoucně srdce všech vzdálených bije! A v této bouři duch nezmarný žije, jenž nedá zahynout nám, ani budoucím! Ve věků střídách vždy nesmrtelná buď, lásko všech Čechů k mateřské zemi! A zítra ukážeš užaslé Evropě zem’ volnou a mladou a šťastnou, jež zpívá věčného života zářivou píseň. Psáno v Ostřihomě v červnu 1915. Moderní Revue 1918.
140 OBSAH
OD AUTORA5
JARNÍ SOUMRAK: Hvězdy11 Hladina12 Západ13 Krásná zahradnice15 Tanečnice16 Rokoko18 Úsměv19 V soumraku20 Ty vlahý a červnový větře...23 Marnotratný syn24
PRSTEN: I.
Melancholické město29 Letní slunovrat34 Pandémonium36 Jezero39 Panna41 Rozluka v jeseni44 Ruit hora46 [141] Elegie49 Angelus51 Ekloga55 Žhoucí srdce57 Prsten58
II.
Planoucí tvář60 Pět sonetů62 Horoucí nápoj67 Divoká Orlice69 Orba72 Miluji tvá jitra...74 Rozhovor75 Host78 Buďte pozdraveny80 Kvetoucí strom81 Březen83 Hymna86
PŮLNOC BOHŮ:
Báseň úvodní91 Příchod94 Samo98 Markoman101 [142] Velesovi103 Kazi105 Vzývání měsíce108 Bílá kněžna110 Děvín115 Píseň Šárčina118 Trut122 Rukojmí126 Zpěv jitřní129 Svantovitu131 Půlnoc bohů134
OSTŘIHOM137
[143] EDICE SEVER A VÝCHOD Řídí Dr. Josef Knap. Svazek patnáctý. RUDOLF MEDEK: PRVNÍ BÁSNĚ Obálku nakreslil Karel Kinský. Písmem Bodoni vytiskli a v květnu 1927 vydali Müller a spol. v Turnově v 1500 výtiscích, z nichž 25 prodejných vytištěno na simili japanu číslováno a podepsáno autorem.
E: mk; 2005 [144]