PŘÍCHOD

PŘÍCHOD
Po noci divoké vstříc pozdrav nesem’ zoři, veliké jitřence! Ó hvozdy zamlklé, kde vlkodlaci bdí, jichž zraky temnem hoří, vy znáte strastnou pouť, již nohy naše mdlé konaly v úzkostech přes skalných štítů stěny, přes řeky bouřící, kdy dav náš opuštěný se s vlky potýkal a rval se s Markomany o bradách nečistých! Ó nivy mlčící, jež hostily jste nás, kde v tanci naše panny svým bohům zpívaly, v svá pole zářící kmen nuzný přijměte a touhou unavený. V přehořkých hodinách náš dav se ploužil zemí... Vojvoda zestaral, již hasne jeho hled, rty touhou chvějí se a úzkostí jsou němy; za nocí vzbouzí se a k bohům šeptá, bled ve tváři zamlklé, v níž tmí se kletby stíny. Je hladov jeho lid, žádostiv živné hlíny svých polí planoucích v ohnivém žatvy jasu, svých písní večerních! Ret mnohý, zoufalý, svou šetpášeptá pochybnost! Ach, ženy! Jejich krásu 94 déšť leptá, ničí mráz, zrak jejich vychladlý jest žalem naplněn jak jezera rmut siný. Po cestách bez konce spěl řad náš utrýzněný. Ó běd, kdo opustil svou zemi charvatskou, kdo spálil dvorce své, brav nechal opuštěný! Své bohy vzali jsme a s hořkou věrou svou jsme táhli pralesy, kde liščí štěkot smělý nás ve sny zkolébal, kdy rohy oněměly a bděli strážcové u ohňů temnem žhnoucích jak běsné přízraky! Chlad krzna pronikal, skot tichem noci řval, v zrak našich dětí mroucích stín klesal nicoty a v srdce naše žal a rtové blednoucí mdlým reptáním se chvěli. Však vůdce, tajemný a silný, plný víry, za nocí hlubokých jak bohů bratr stál nad spící družinou a vroucně zřel v kraj širý, snil tiše sám a sám. V dál zlatý měsíc plál jak bojovníkův štít. Vše spalo v noci mléčné, i stráže únavou. Hvězd roje nekonečné mu žhnuly nad hlavou, kde v stříbře bílých vlasů jich jasné odlesky zasvitly kouzlem tmou... 95 Pln víry, tajemný a silný – plný jasu, jak mocnost vítězná šel před svou družinou, jež k němu zvedala v podivu zraky vděčné! A v teskném večeru, jenž nad hlavou mu sklonil peruti pochmurné jak smrti tmavý pták, hlas jeho hřímavý jak rachot mečů zvonil, v rouhavé modlitbě bil pýchou do oblak. A noc když zčernala a hustý déšť se řinul na smutný tábor náš, jenž v hrůze blesků hynul a vzlykal k měsíci, jenž jako šílen zůstal na nebi zkaleném, vojvoda mrazně stál na hrotu útesu a jako divem vzrůstal, zrak, blesky oslepen, mu jako hvězdy plál, a paží vztaženou tichnoucí bouři kynul! Po noci divoké vstříc pozdrav nesem’ zoři, veliké jitřence! Nad mlžná údolí se vznáší vlhký zrak, v luk modrý jas se noří, blaženstvím chvějný ret je pýchou oněmlý. Nad námi, brázdě vzduch a chvěje perutěmi pták bílý spěje v dál’. A slunce, přízrak němý, nám v čela planoucí svůj žhavý pozdrav vbíjí! 96 Ó slast, zde spočinout’! Své meče nabrousit’, vší krásy dobýt’ zde, jež zraky naše zpíjí! Poušť šerých šakalů v sad květný proměnit’ a jako vítěz pak svou pozdraviti zemi! 97