PŘÍCHOD
Po noci divoké vstříc pozdrav nesem’ zoři,
veliké jitřence! Ó hvozdy zamlklé,
kde vlkodlaci bdí, jichž zraky temnem hoří,
vy znáte strastnou pouť, již nohy naše mdlé
konaly v úzkostech přes skalných štítů stěny,
přes řeky bouřící, kdy dav náš opuštěný
se s vlky potýkal a rval se s Markomany
o bradách nečistých! Ó nivy mlčící,
jež hostily jste nás, kde v tanci naše panny
svým bohům zpívaly, v svá pole zářící
kmen nuzný přijměte a touhou unavený.
V přehořkých hodinách náš dav se ploužil zemí...
Vojvoda zestaral, již hasne jeho hled,
rty touhou chvějí se a úzkostí jsou němy;
za nocí vzbouzí se a k bohům šeptá, bled
ve tváři zamlklé, v níž tmí se kletby stíny.
Je hladov jeho lid, žádostiv živné hlíny
svých polí planoucích v ohnivém žatvy jasu,
svých písní večerních! Ret mnohý, zoufalý,
svou šetpášeptá pochybnost! Ach, ženy! Jejich krásu
94
déšť leptá, ničí mráz, zrak jejich vychladlý
jest žalem naplněn jak jezera rmut siný.
Po cestách bez konce spěl řad náš utrýzněný.
Ó běd, kdo opustil svou zemi charvatskou,
kdo spálil dvorce své, brav nechal opuštěný!
Své bohy vzali jsme a s hořkou věrou svou
jsme táhli pralesy, kde liščí štěkot smělý
nás ve sny zkolébal, kdy rohy oněměly
a bděli strážcové u ohňů temnem žhnoucích
jak běsné přízraky! Chlad krzna pronikal,
skot tichem noci řval, v zrak našich dětí mroucích
stín klesal nicoty a v srdce naše žal
a rtové blednoucí mdlým reptáním se chvěli.
Však vůdce, tajemný a silný, plný víry,
za nocí hlubokých jak bohů bratr stál
nad spící družinou a vroucně zřel v kraj širý,
snil tiše sám a sám. V dál zlatý měsíc plál
jak bojovníkův štít. Vše spalo v noci mléčné,
i stráže únavou. Hvězd roje nekonečné
mu žhnuly nad hlavou, kde v stříbře bílých vlasů
jich jasné odlesky zasvitly kouzlem tmou...
95
Pln víry, tajemný a silný – plný jasu,
jak mocnost vítězná šel před svou družinou,
jež k němu zvedala v podivu zraky vděčné!
A v teskném večeru, jenž nad hlavou mu sklonil
peruti pochmurné jak smrti tmavý pták,
hlas jeho hřímavý jak rachot mečů zvonil,
v rouhavé modlitbě bil pýchou do oblak.
A noc když zčernala a hustý déšť se řinul
na smutný tábor náš, jenž v hrůze blesků hynul
a vzlykal k měsíci, jenž jako šílen zůstal
na nebi zkaleném, vojvoda mrazně stál
na hrotu útesu a jako divem vzrůstal,
zrak, blesky oslepen, mu jako hvězdy plál,
a paží vztaženou tichnoucí bouři kynul!
Po noci divoké vstříc pozdrav nesem’ zoři,
veliké jitřence! Nad mlžná údolí
se vznáší vlhký zrak, v luk modrý jas se noří,
blaženstvím chvějný ret je pýchou oněmlý.
Nad námi, brázdě vzduch a chvěje perutěmi
pták bílý spěje v dál’. A slunce, přízrak němý,
nám v čela planoucí svůj žhavý pozdrav vbíjí!
96
Ó slast, zde spočinout’! Své meče nabrousit’,
vší krásy dobýt’ zde, jež zraky naše zpíjí!
Poušť šerých šakalů v sad květný proměnit’
a jako vítěz pak svou pozdraviti zemi!
97