JEZERO

JEZERO
PANU KARLU TERHARENOVI
Rci, Noci, spící v tichu a v hvězdný kleslá třpyt, jak milostnice luzná v horoucích loktech snící, kde žíznivého srdce lze touhou ukojit’, kde prahnoucích rtův ohni dát nápoj svlažující? Hnán náhle palným steskem, melancholií jat, jak v pavučí hmyz bědný zapředen v krutou trýzeň, jak poutník romantický spiat ve vlající šat, dlím v dolu zachmuřeném, mučivou v duši žízeň... Zde zastavím své kroky, na břehu jezera, kde v síti probuzený pták vzkřikne náhle v tichu a pobledlý svit hvězdný se v hlatích rozehrá a měsíc zjeví zraku svou pro vždy krásnou pýchu. Mír půlnoci se chvěje v zamlklém listoví. Hle, jakým steskem vlny na březích šedých hrají! Vzpomínám. Teskním. Toužím. Mým zrakům odpoví jas zsinavělé vody, v němž němé hvězdy plají. 39 Ó, jak bych nyní přál si, být’ divým větrem štván, být’ schvácen horkou smrští a rozplynout’ se v žáru, od lstného prachu země být’ silou odpoután a v centru vírných živlů spět’ k vítězství neb k zmaru! Ó, jak bych nyní toužil na vodách lodí být, jež pyšným letem brázdí nesmírná pole moří, v přístavy hlučné vplouti, o nových plavbách snít a z temna černých nocí vstříc letět rudé zoři! Zde sám a sám, kdy srdce svůj vlastní slyší hlas, kdy tonu v pochyb proudu, v svět stárnoucí svou víru žhoucího skládám mládí v zrození nových krás, v hrdinství zářných duchů, v jas harmonický smíru! Zde sám a sám, tak ztracen na břehu jezera, v klín vnořen země spící, jež sní o jitrech nových, teď prahnu v žárné touze, v níž smyslů setba zrá, své teskné srdce složit na ňadrech úbělových. Neb mluví ke mně ticho svou řečí hrozivou, samoty děsná pýcha mé smutné tělo mrazí, ve víru touhy zmámen rozpínám náruč svou: Ó jitro, zoře, slunce, mne chraňte temné zkázy! 40