SVANTOVITU

SVANTOVITU
Ku břehům arkonským, kmet bílý, spěje v dál žrec, bohům milý, já národa pozdrav nesu, na straně polední jenžjenž, zemi v úděl vzal. Let mnoho zřel můj zrak. A chor jsem a se třesu.. Přináším dary též, nádoby ze spěži, v nichž víno tají se, jež sladká kouzla skrývá, dar mládí uštědří, rty mroucí osvěží, dech žití posílí a vzedme ňadra chtivá, pak zlatých skvoucích zrn úrodu bohatou, jichž hojně skýtají řek našich ryžoviště, a řízu sobolinou měkce podšitou, již kupci z východu přivezli na tržiště, vak, plný obilí, jež praská zralostí, zlatistý, chutný chléb a těžké plásty medu – – – Vše tobě přináším, ó bože, v radosti k tvým nohám poklesám a sílím zas’ v tvém hledu, 131 jenž srdce proniká svým leskem stříbrným a v údy zestárlé hořící vlévá síly – – – Co chvějný šeptá ret svou modlitbu, já sním zas’ s mocnou nadějí, že svatý kůň tvůj bílý s uzdami zlatými a sedlem bohatým v seč tebe ponese jak proti vrahům požár, bys mstil se za syny ohnivým věncem svým a v moři mečů stál pak vítězný jak stožár – – – Má země, úpící a v hořký jata trest za mroucí sílu svou, o pomoc tvoji prosí... Bůh bledý obraz svůj u našich vztýčil cest, dav stínů zmučených v svých ňadrech úzkost nosí, své bohy opouští a háje zelené – – – u našich svatých vod již neslyšíš teď zpěvu, ni písní obětních... Ó hoře dusí mne, mé srdce bouří se, v zrak padá temno hněvu – a lkám zde u tvých pat, ó bože vznešený, o pomstu žádám tě za zklamané své vnuky! 132 Vrať hájům posvátným jich oheň shašený, v mém srdci bolestném jitřivé zdolej muky, a s jitrem vítězným dej zrakům mojim zřít’ panensky milostnou a krásnou zemi moji, mé syny s úsměvem pro její mládí mřít’ i slavně vítězit’ a nezemdlíti v boji! 133