MARKOMAN

MARKOMAN
Tma lesů hlubinná a ostrý útes skály nad řekou hlučící, jež naříká a hřmí, jak závoj jejich žen mou zarostlou tvář halí, by zakryl závist mou a zmatek neznámý, jímž prsa bouří mi a do běla krev hoří, když chvějné ruce mé se v chladný ručej noří, by oheň zmrazily, jenž moje tělo pálí, a žhnoucí žádostí by posléz’ v tichu tmy po ňadrech rusých žen se rozvášněle vzpialy. Jsem lačný zbloudilec, ten, jehož plémě bědné se s vlky sbratřuje a skrývá v jeskyních; syn vlčice snad jsem, jenž v marné touze vzhlédne na ženy líbezné, jichž těla bílý sníh, jimž hroty ňader žhnou, když v loktech mužů leží, a oči zaplanou, když pocelu slast běží jim tělem neklidným, jež vzdává se, a bledne tvář tuchou rozkoše, jež v chvílích půlnočních jest bezdným jezerem, kam oko nedohlédne. 101 Jsem pozdní Markoman, kosmatý host v té zemi, jež vašich mužů plen. Zde toulám se jak pes, jenž zbloudil, hladový, u vašich vrat, a němý zřím plavé krásy vaší vábivost a děs. O ženy osamělé, u krbů, jež sníte o mužích oráčích! Ó dívky, které dlíte svou vášní u rybáků! Mezi haluzemi zřím lačně na váš zjev jak krahuj, jenž se vznes’ do výše nad kořist a bije perutěmi. Zde truchlím v samotě. A poryv větru hází mi ve tvář listí změť a v hustou kštici prach... Má skrytá horoucnost se k Vašim prahům plazí, jak ruděžhavý blesk zaplane v temnotách, jež oheň zanítí u vašich střech a stájí. A ženu uchvátím se zraky, které plají jak hvězdy za noci! A ve skal stínu nazí my spáti budeme v hlubokých roklinách, nad námi oblaka a příkré horské srázy. 102