ŽHOUCÍ SRDCE

Rudolf Medek

ŽHOUCÍ SRDCE
Kdys čisté jako běl zmučených lilií, v květ horský rozkvétáš dnes pod hvězdami v tichu, ó srdce přelačné, v němž tucha věčna sní o příštích pozdravech všech modliteb i hříchů. V kalichu planoucím, jenž tají vůní dech, spí úsměv májový i vášeň červencová, jas rosný za jitra v mých očích, víno v rtech ztad čerpá vláhy své, jež rozkoš v sobě chová. V hodině půlnoční se náhle rozvíjíš jak žhavá pivoně, z níž rudý plamen šlehá jak věnec ohnivý v ponurou noční tiš, žár smyslů vzkypělých, jinošských ňader něha. Tvůj oheň proudivý jak řeka hořící svět celý objímá a spaluje v mém těle rmut nelítostných dní, klam nocí lkající – – a kol mé hlavy stře své vůně rozechvělé! 57