PANNA

PANNA
Šat stkaný z paprsků, bys sestrou hvězd se zdála, jas cudných fialek nesoucí v zracích svých, v můj sad jsi vstoupila, bys růžím vůni vzala a nyvost přeletnou leknínů tesknících v své čelo přijala... Jak fantom něhy skvělý v oděvu duchovém, v můj záhon osamělý jsi, netušena mnou, dav sladkých blesků slala, s úsměvem tajemným ve zracích duhových svou divou přemocí se ke mně připoutala. Lstný pohled očí tvých, v nichž jitřní zář’ se klene nad hloubkou propastnou, tající temný žár svou výzvou planoucí v mé srdce otevřené a v smysly užaslé jak žhavý klade dar. Jdeš s gesty tichými jak bílý příznak nocí ku prahu duše mé, jež jata, bez pomoci, zří v náhlé úzkosti v své muce bezejmenébezejmenné v tvých loktech milostných ztajený krutý zmar, všech strázní počátek, ó Anadyomené! 41 Vzdor srdce pyšného, jenž jako plamen živý v mém nitru jde ti vstříc, svým odzbrojuješ rtem, jenž sladcehořkých šťáv jest kalich opojivý, z nějž pít mám úlitbu horoucím mocnostem, jichž setba ohnivá v mém vzňatém těle zraje! Z tvých očí vznícených, v jichž hloubkách vášeň hraje a tryská ručej snů, jde vstříc mi záblesk živý oddané pokory, v rtů květu rozvitém stesk něžný pramení a vzdech se rodí nyvý. A posléz’ v palný žár, jímž drtíš moje ústa, děs prchlé rozkoše rozžíháš věčnou tmou, v níž dlelo srdce mé. S mou skrytou sudbou srůstá v tvém těle žhavý hlas, a písní neznámou, jež ve tvých ňadrech zní a tělem mým se šíří, duch vzbouřen užaslý cyklonem parným víří... V tajemné vichřici, jež ve smršť chvatem vzrůstá, jsem tebou naplněn, tvůj pocel, kletbou mou rozžhaven k bolesti, v má prsa proudí pustá. Mystické záře pln v můj úděs lačně zírá tvůj krutě temný zrak, v hloub nezbadatelnou 42 svých bezdných propastí mou něhu uzavírá... V úst políbení svých, jež ke rtům mojím lnou jak květné lupeny, tajemství vkládáš světů, jež hoří nad námi, strast země, krása květů v nich skryta hovoří a slastně pyšná víra v dnů příštích pozdravy, jež modro rozklenou nad světa jitřní jas, kdy noc, jež děsí, zmírá. 43