V SOUMRAKU

V SOUMRAKU
Díš, v slovech lichotných, skrývaje vášeň vroucí na bledých rtech a znaven parnem dne, šílený dotekem mých prstů růžových a vlasů úrodou, jichž těžké zlato žhoucí pod záštím slunce nikdy nezbledne: „Jsi harfa líbezná a v tichu písní Tvých sní srdce mé o slibech vášnivých.“ Oh, milý, z květů teď, kdy jeseň zlato střásá, mám bolest větší, než z Tvých vášní lkání, neb prchnou vteřiny nejsladších strastí mých, růžových nejistot, podzimu truchlá krása je v tlení pohrobí a zbožné srdce raní tajemným temnem vášní neznámých – a bude Tvůj pak padlé lásky smích. Ne, nechtěj nyní třísnit moje tělo dotekem nečistým, byť vášnivěji plál Tvůj pohled tichý, který v dálce sní o vzdání se, v němž srdce Tvé by chtělo polibkem horkým aby ret můj ssál 20 s Tvých malých úst mdlou rosu večerní a svěžest chladnoucí utopil navždy v ní. Mníš, soumrak právo své že ve Tvé ruce klade, tichnoucí šumění lip velkých nad námi že ztlumí pláč mých očí bázlivých, tma v loubí hlubokém vášnivé tělo mladé příslibem rozkoší že silně omámí, až klesne, zmateno, ve chtivost rukou Tvých – necudných, barbarských a ničivých! Slyš, růži naslouchej, jak za soumraku dýchá cudně i vášnivě, a sní, neporušená, čistá a chladná v bledých poupatech – – – lilie šeptá, leknín něžně vzdychá na hlati stříbrné, a orchidea sténá v snech kouzelných po něžných, vonných rtech, jimž vzdá své polibky a opojný svůj dech. Ó, na mne hleď, Ty slabý z milujících! – Chceš, aby úsměv můj prvotní záhadnost úst panenských pro tuto chvíli ztratil? Chceš, aby v očích mých, Tvůj obraz zrcadlících, 21 vstříc neplanula Ti jich čirá nevinnost, a ret můj polibek by na Tvá ústa vrátil plamenem smutným, jenž mé tělo schvátil? Nechvěj se smutkem, druhu mého žele, že nechci, zneuctit’ bys měl mne pro tu chvíli vášnivé krve, která ještě není hodinou nejsladší, kdy prsty rozechvělé Tvůj najdou obličej, by ke rtům přiblížily lupeny růžové, v něž ústa Tvá se změní, a celý okouzlíš ve svatém Proměnění. Sborník „Zahrada Epikurova“, 1911.
22