TY VLAHÝ A ČERVNOVÝ VĚTŘE...

Rudolf Medek

TY VLAHÝ A ČERVNOVÝ VĚTŘE...
Jak hroutí se v dunivém skonu pode mnou minulý den! Jak ve tmách se ztrácejí chvíle a doutná jich poslední plam! Teď nechtěj již vzpomínat, duše, teď vteřinám nenaslouchej! Vše za námi tmí se a klesá, slyš, hodin jak bolestný sten tam v daleku úzkostně zmírá, s ním stlívá tvá bolest i klam. Ty vlahý a červnový větře, mým sladkým dnes večerem věj! Tak náhle se ztratilo všecko, čím nejistý zmítal se duch, zlý posměch a ztráty a hoře a tesknota, děs bdělých vin... Ale Ty nyní mne voláš zas’ – zas bezpečně slyším Tvůj hlas. Já tuším Tě mezi růžemi, Tvou vůni mi zvěstuje vzduch, Svá tichá mi znamení dáváš, já poznávám živý Tvůj stín: ach, tento dech vlahý a žhavý, a vlající veliký vlas... A nyní Jsi se mnou a mám Tě! Co slyšíš, rci, na srdci mém? Noc voní a celý svět zpívá... V mé kořeny divoce duj, ty vlahý a červnový větře! Jsem já to zas, celý a sám, tak plný a žíznivý stále a nezlomen mrákotným snem, v němž volal jsem marně Tvé jméno. A žár mého srdce je Tvůj a všechny mé polibky tiché a všechno, co v duši své mám... Moderní Revue 1914.
23