TY VLAHÝ A ČERVNOVÝ VĚTŘE...
Jak hroutí se v dunivém skonu pode mnou minulý den!
Jak ve tmách se ztrácejí chvíle a doutná jich poslední plam!
Teď nechtěj již vzpomínat, duše, teď vteřinám nenaslouchej!
Vše za námi tmí se a klesá, slyš, hodin jak bolestný sten
tam v daleku úzkostně zmírá, s ním stlívá tvá bolest i klam.
Ty vlahý a červnový větře, mým sladkým dnes večerem věj!
Tak náhle se ztratilo všecko, čím nejistý zmítal se duch,
zlý posměch a ztráty a hoře a tesknota, děs bdělých vin...
Ale Ty nyní mne voláš zas’ – zas bezpečně slyším Tvůj hlas.
Já tuším Tě mezi růžemi, Tvou vůni mi zvěstuje vzduch,
Svá tichá mi znamení dáváš, já poznávám živý Tvůj stín:
ach, tento dech vlahý a žhavý, a vlající veliký vlas...
A nyní Jsi se mnou a mám Tě! Co slyšíš, rci, na srdci mém?
Noc voní a celý svět zpívá... V mé kořeny divoce duj,
ty vlahý a červnový větře! Jsem já to zas, celý a sám,
tak plný a žíznivý stále a nezlomen mrákotným snem,
v němž volal jsem marně Tvé jméno. A žár mého srdce je Tvůj
a všechny mé polibky tiché a všechno, co v duši své mám...
Moderní Revue 1914.
23