HYMNA

HYMNA
Já po způsobu starém pěvců bacchických úlitbu žhavou nesu jitřní zoři, na skále stojím, v šeru, v růžích mých horkého slunce úsměv sladký hoří! A s thyrsem v ruce, žhavý na rtech smích, chci pathetickým zpěvem vítat zemi, kdy zmlazena v polibcích slunečných smyslnou písní mluví haluzemi. Poslední hvězdy září jako Maenad sbor v ohnivém svitu kol mých rudých skrání, odvážnou výzvou mluví hroty hor a těžké větve na mé čelo sklání své květy. Červánků mne rusý chor v pocelech rudých žhavě pozdravuje. Je rozkoš, pět té zemi slast i vzdor, jež opojení vírné posvěcuje. Ferií rudou šílí znachovělý svět, v pozouny dují jarních větrů proudy! Jest číší vína rosy plný květ 86 a živnou vůní chlebový dech hroudy! Z tmy na západě meteorů let posledním bleskem purpur slunce vítá, jež na křídlech se touží rozletět v zář opálovou, v obzoru jež svítá. Máj v lučinách se skvěje, vůní květů všech je provanut dech země vítězící! Zpívají zdroje něžně ve hvozdech a zpívá pastýř s ožehnutou lící, hřmí řeky, slapy, strže v úvalech, vír hučí divý nad propastmi tůní, jak kythary hlas listí na stromech hrá plachou píseň, lesy hromem duní. To stará dějství světa, od věků jež jdou nad touto zemí ve střídání věčném, blahozvěst nesou, rozkoš opojnou lidskému srdci: v bytí nekonečném znít budeš navždy písní odbojnou za žáru dne i v hvězd sněžení mléčném, až božská zřídla světel vášní tvou jak zpita učiní tvůj život Věčnem. 87