TANEČNICE

TANEČNICE
Oh stráně tesklivé, když v zmlkající písni pastýřů blouznivých uvadá půvab dne, ve vašich houštinách, jež jeseň nachem třísní, má vášeň skrývaná své kouzlo vyhlédne. V purpuře západu vám vstříc vycházím nahá, v hladinách večerních se teskně zhlížejíc... noc vítám ponurou, jež temná je a vlahá, by ve tmách, zrosena, tvář moje plála víc. A tiše, bázlivě, jak tulačka se plížím, úzkostně skrývajíc svůj tichý, cudný hřích; jen květy vidí mne a ve vodách se zhlížím, v měsíci zrcadlím, hořícím v oblacích. Zvuk písní slyším teď, jež starý Pan snad zpívá, zakletý v srdci hor, snad skrytý v zahradách; znám jeho píšťalu, jak žhavá je i nyvá, však ani z vášně té dnes nemám strach. 16 A tančíc v zeleni já vzdychám okouzlena nad vlnou ňader svých, jich bělí svítící; ve vlasů pramenech jak v zlatu zahalená jsem socha antická v mramoru jiskřící. Své srdce slyším bít. Vášnivý hovor jeho jak hudba tichnoucí mé smysly prudce mámí – a závoj poslední strhuji s těla svého, měsíci vzdávám se, líbána květinami. 17