TANEČNICE
Oh stráně tesklivé, když v zmlkající písni
pastýřů blouznivých uvadá půvab dne,
ve vašich houštinách, jež jeseň nachem třísní,
má vášeň skrývaná své kouzlo vyhlédne.
V purpuře západu vám vstříc vycházím nahá,
v hladinách večerních se teskně zhlížejíc...
noc vítám ponurou, jež temná je a vlahá,
by ve tmách, zrosena, tvář moje plála víc.
A tiše, bázlivě, jak tulačka se plížím,
úzkostně skrývajíc svůj tichý, cudný hřích;
jen květy vidí mne a ve vodách se zhlížím,
v měsíci zrcadlím, hořícím v oblacích.
Zvuk písní slyším teď, jež starý Pan snad zpívá,
zakletý v srdci hor, snad skrytý v zahradách;
znám jeho píšťalu, jak žhavá je i nyvá,
však ani z vášně té dnes nemám strach.
16
A tančíc v zeleni já vzdychám okouzlena
nad vlnou ňader svých, jich bělí svítící;
ve vlasů pramenech jak v zlatu zahalená
jsem socha antická v mramoru jiskřící.
Své srdce slyším bít. Vášnivý hovor jeho
jak hudba tichnoucí mé smysly prudce mámí –
a závoj poslední strhuji s těla svého,
měsíci vzdávám se, líbána květinami.
17