RUKOJMÍ

RUKOJMÍ
Nad noční tišinou vzduch vůní prosycen se chvěl jak stříbrným by prachem sítí třás’... Tak bdívám u ohně, jsa vášní prudkou zmdlen, se srdcem ve zmatku na její myslím vlas, svou něhou bez konce jak kouzlem opojen. Za bojů třeskutých, kdy dvorec ohněm plál jak nocí pochodeň, kdy hlahol rohů zněl a k divé seči zval, jsem v náruč svou ji jal jak sladké rukojmí a v tábor náš s ní spěl, bych mocí vítěze ji k sobě připoutal. Zde leží znavena... Oh, cudná jako běl měsíce s půlnoci! Je vonný její dech jak z medných kalichův opojná šťáva včel. Zrak vlhký září žhne jak rosa na stromech a hledí v neznámo. Mnou pohrdá – ó žel! A já tak zesláblý, pod mocí zraků těch jsem touhy kořistí. Mých očí mdlobný svit vstříc chladu mraznému jde, spiatý v okovech. 126 Och, moci posledním z jejího kmene být’, by sladké posily v mých chtěla hledat’ rtech! Mne děsí její běl, kdy dotknu se jí, tich a s touhou jitřivou! Klid ledu cítí dlaň, vstříc vane studený vzduch v pustých závějích. Mne síla opouští a strast mi sedá v skráň a černý žalu mrak mi plove ve zracích. Ó, marně nabízím jí franckých kupců dar, své spony ze zlata, háv z bílých kožešin a hřeben z jantaru! V mé srdce seje zmar, je hrdá, ukrutná a němá jako stín a hledí mrazivě na zraků mojich žár. Jen tehdy naslouchá, když listí šepotem za ztichlých večerů zpěv jde sem z údolí, hlas dožinkových her. Svit něžný v zraku svém, jenž touhu skrývanou po muži zrcadlí, jak pozdrav vášnivý svým vzdává druhům všem. A mého srdce plam zlou nenávistí jat a vášní utrýzněn se náhle rozhoří 127 jak požár šílený – rvu s jejích údů šat, zrak s lačnou vilností na její ňadra zří, a v klínu bělostném zpit slastí toužím spát’... A zrazen žárem svým, jenž marně ve mně vzplál, v objetí bez vášně svou něhou obelstěn, se chmurně vztyčuji, bych nůž svůj posléz’ vzal, v polibku posledním a hořem naplněn v tvé srdce studené, ó překrásná, jej vklál! 128