SVANTOVITU
Ku břehům arkonským, kmet bílý, spěje v dál
žrec, bohům milý, já národa pozdrav nesu,
na straně polední jenžjenž, zemi v úděl vzal.
Let mnoho zřel můj zrak. A chor jsem a se třesu..
Přináším dary též, nádoby ze spěži,
v nichž víno tají se, jež sladká kouzla skrývá,
dar mládí uštědří, rty mroucí osvěží,
dech žití posílí a vzedme ňadra chtivá,
pak zlatých skvoucích zrn úrodu bohatou,
jichž hojně skýtají řek našich ryžoviště,
a řízu sobolinou měkce podšitou,
již kupci z východu přivezli na tržiště,
vak, plný obilí, jež praská zralostí,
zlatistý, chutný chléb a těžké plásty medu – – –
Vše tobě přináším, ó bože, v radosti
k tvým nohám poklesám a sílím zas’ v tvém hledu,
131
jenž srdce proniká svým leskem stříbrným
a v údy zestárlé hořící vlévá síly – – –
Co chvějný šeptá ret svou modlitbu, já sním
zas’ s mocnou nadějí, že svatý kůň tvůj bílý
s uzdami zlatými a sedlem bohatým
v seč tebe ponese jak proti vrahům požár,
bys mstil se za syny ohnivým věncem svým
a v moři mečů stál pak vítězný jak stožár – – –
Má země, úpící a v hořký jata trest
za mroucí sílu svou, o pomoc tvoji prosí...
Bůh bledý obraz svůj u našich vztýčil cest,
dav stínů zmučených v svých ňadrech úzkost nosí,
své bohy opouští a háje zelené – – –
u našich svatých vod již neslyšíš teď zpěvu,
ni písní obětních... Ó hoře dusí mne,
mé srdce bouří se, v zrak padá temno hněvu –
a lkám zde u tvých pat, ó bože vznešený,
o pomstu žádám tě za zklamané své vnuky!
132
Vrať hájům posvátným jich oheň shašený,
v mém srdci bolestném jitřivé zdolej muky,
a s jitrem vítězným dej zrakům mojim zřít’
panensky milostnou a krásnou zemi moji,
mé syny s úsměvem pro její mládí mřít’
i slavně vítězit’ a nezemdlíti v boji!
133