Jak hlasitě hovoří ke mně dnes svět!
Tam slyším děla řváti temně,
zem’, včera tak tichou, se úzkostí chvět, –
dnes krvavý květ!...
Tam u nás je ticho a slunce a léto:
ale jak je ti, česká země?
Jaký to den byl, jaký to červen,
ale jak nesmírně teskný a zamlklý!
Jak vděčně se vítalo na malých staničkách
bouřlivé nazdar,
poslední úsměvy děvčat, i šátků tesklivé volání,
na polích pozdravy starcův a žen
se zraky, v nichž plály slzy –
a ještě něco...
Ale jak strašný, jak zahořkle tázavý
byl pohled všech očí:
my míjeli poslední moravské dědiny!
Nevlídná, drsná nás přijala země,
cizí a nepřátelská...
Ni jeden úsměv, ni jeden výkřik, –
studená, asijská řeč...
Ach, a my všichni, z veselých měst,
z hezounkých vesnic bouřliví chlapci,
jará a dychtivá česká krev,
bolestně ždáli jsme v této chvíli:
– Opatruj, Bože, naší země!
A náhle vše, co plnilo duši,
přátelství, láska, verše a zpěv,
horkost a tvrdost domácí skývy,
hádek a sporů a zklamání rmut,
vlastního těla živoucí úzkost,
a i to přítomné, žalostné proč?,
jímž jsme se stále druh druha ptali,
to vše teď zmlklo. Jen srdce se chvělo,
třásla se v hlubinách zvlněná duše:
– Neopusť, Bože, naší země!
Vás všechny, kdož tehdy jste se mnou byli,
Vás, statečné muže a vojáky,
velký a žalný ohromil cit.
To nebyl boj, který Vás čekal,
to nebyly ženy, jež doma lkaly,
pro něž by vlhly Vaše oči, –
to byla žhavá a bolestná úzkost
o smavou zem’, již tolikrát zdranou,
vyssávanou a zbičovanou,
jež, bezbranná, kdy bije i její hodina,
též čeká vroucně a trpělivě,
co jejích synů se zachvívá ret:
– Bože, budiž milostiv naší zemi!
Jak hlasitě hovoří ke mně dnes svět!
Měst velikých hudba a vzdálený boj,
neklid a tíseň, zpráv válečných let,
krok setnin a jezdců zuřivý roj, –
ohnivý chaose, jenž voníš krví,
v tobě se zrodí zas domov můj!
Spanilé otčině, již v Evropy střed
jak věčné srdce zasadil Bůh,
pro její krásu a pro její hoře,
pro její lesy a hory a říčky,
mlékem a strdím žírné,
pro její věrný a vášnivý lid,
věřící vroucně v své obrození, –
tiché té zemi, jež písněmi zní,
horoucně srdce všech vzdálených bije!
A v této bouři duch nezmarný žije,
jenž nedá zahynout nám, ani budoucím!
Ve věků střídách vždy nesmrtelná
buď, lásko všech Čechů k mateřské zemi!
A zítra ukážeš užaslé Evropě
zem’ volnou a mladou a šťastnou, jež zpívá
věčného života zářivou píseň.