HLADINA
Tiše – tise, jako lekníny pozdní labutě bílé plují,
houštiny chvějí se na břehu, smutnou přástevnicí
jest melancholie v pavučin vláknech, na břízách jež se snují
jak závoj, strhaný kdysi nevěstě smutné s lící,
jež tudy šla, s očima, zapálenýma žízní
tajemnou a okouzlující a žhavou,
a sama se ztravujíc mučivou, němou trýzní,
v prstech liliových tiskla svou hlavu plavou.
V západu, hořícím na oknech zlatými stíny,
voda se zachvěje časem, neslyšně zpění
ve chvíli hořké, kdy smuten shlédnu do hlubiny,
marně hledaje v ní dávné opojení...
Sen melancholický, jak dávná pověst unylý,
o nevěstě jeseně – panně jezerní,
s večerem přichází ke mně důvěrně ve chvíli,
kdy zrak roznícený na barokních římsách sní...
12