ROZHOVOR

Rudolf Medek

Řekni mi, zamlklá s nocí, jež plyne v přízračném sněžení hvězd, kdo jsi a v jaké chceš zahrady jiné kroky s úsměvem vést? Řekni mi, žádoucí, co vzpláti může z polibků našich a zkvést’? Řekni mi, planoucí červnová růže, štěstí své sevřítjak v pěst? Pověz, ó pověz, jak zastavitvlny, spějící v slast naši vnést hoře a rmutu proud dravý a plný s života divokých cest? Řekni mi, v každý proč pocel se vlíná chuť hořká, mstivá a zlá, srdce jež kleštěmi žhavými spíná, otravným plynem v něm plá, ve dnů jas bílý proč šedý kal stříká odvěčných démonů msta, ve chvílích slávy proč u pat mých vzlyká krvavá slina života? Milý, jsem úsměv a příslib a ráj, opojné víno a taj, vůně jsem větru, jež nad zemí hrá, v kalichu růží jež zrá, na rtech mých roztaje hoře i žal, duchových napětí pal. Vezmi mne, za noci hořící tmou! Polož se v náruč mou! Hvězdy se zrcadlí ve zracích mých, zář světů neznámých. Šílenství, v krvi rudé jež vře, srdce otevře. Daleko ode mne smrti je stín! Horká, jak země klín, tělo , vzňaté jak v hlubinách žár, ňadra , proudný var, všecka, jak jediným plamenem v tmách ztravuji života hrůzu i nach, vdechuji hoře a úzkost i slast. Láska , silnější nad lidskou strast, v dlani tvé oddaně za noci hoří, v lokty tvé touží se na věky klást’, vzplátv tobě ohněm, jenž sžehá i tvoří.