ROZHOVOR
Řekni mi, zamlklá s nocí, jež plyne
v přízračném sněžení hvězd,
kdo jsi a v jaké chceš zahrady jiné
kroky mé s úsměvem vést?
Řekni mi, žádoucí, co vzpláti může
z polibků našich a zkvést’?
Řekni mi, planoucí červnová růže,
štěstí své sevřít’ jak v pěst?
Pověz, ó pověz, jak zastavit’ vlny,
spějící v slast naši vnést’
hoře a rmutu proud dravý a plný
s života divokých cest?
Řekni mi, v každý proč pocel se vlíná
chuť hořká, mstivá a zlá,
srdce jež kleštěmi žhavými spíná,
otravným plynem v něm plá,
ve dnů jas bílý proč šedý kal stříká
odvěčných démonů msta,
75
ve chvílích slávy proč u pat mých vzlyká
krvavá slina života?
*
Milý, jsem úsměv a příslib a ráj,
opojné víno a taj,
vůně jsem větru, jež nad zemí hrá,
v kalichu růží jež zrá,
na rtech mých roztaje hoře i žal,
duchových napětí pal.
Vezmi mne, za noci hořící tmou!
Polož se v náruč mou!
Hvězdy se zrcadlí ve zracích mých,
zář světů neznámých.
Šílenství, v krvi mé rudé jež vře,
srdce mé otevře.
Daleko ode mne smrti je stín!
Horká, jak země klín,
tělo mé, vzňaté jak v hlubinách žár,
ňadra má, proudný var,
všecka, jak jediným plamenem v tmách
76
ztravuji života hrůzu i nach,
vdechuji hoře a úzkost i slast.
Láska má, silnější nad lidskou strast,
v dlani tvé oddaně za noci hoří,
v lokty tvé touží se na věky klást’,
vzplát’ v tobě ohněm, jenž sžehá i tvoří.
77