Na skále vysoké, jež sálá parnem léta,
Na skále vysoké, jež sálá parnem léta,
stál hrdý, vypiatý, ve chvíli večerní
překrásný jako strom, když v poutech svých zkvétá,
v naději vítězné o příštích plodech sní,
stál v slunci hořícím, v zář’ stopen plamenů,
v svých zlatých vrkočích milostný přízrak snů.
Vzdech polí k němu spěl a prudká vůně lesů,
zpěv ženců v údolích a drvoštěpů hlas,
sem ostříž vznesl se a sedl na útesu.
Zřel sladkou zemi svou, vnořenou v mroucí jas,
dech cítil vonných brázd, hluk slyšel rušných měst,
hlas kupců neznámých na křižovatkách cest;
zřel háje posvátné, jež zpustošil hlad času –
však zpěvu neslyšel, jenž kdys’ v nich plesně zněl,
neslyšel modliteb ni písní hodokvasů,
a smuten k dalekým pak horám takto děl:
Má země stárnoucí, v tvých hájích opuštěn,
na starých oltářích můj zmírá sladký sen.
Zřím mládí tvého jas, vášnivý oheň zraků,
nevinný úsměv úst, jichž červeň žárem plá
91
tvých zpěvů slyším moc, nad písně sladší ptáků
znám srdce tvého hlas, v němž hoří síla zlá,
chvěji se rozkoší tvých kouzel omamných
a posléz’ v klínu tvém spím opojen a tich!
A s mroucím večerem, jenž kol své stíny věsí,
kdy zmlká křídel vzmach, svět starý touží spát’
a v mlžných roklinách jen hučí černé lesy –
ó širá země má, zřím jas se prostírat’
tvé krásy, mroucí již, po nivách zelených,
kdy měsíc vychází, poslední z věrných tvých!
A bozi vyhnaní se v háje navracejí,
zpěv mladých kněžek zní, les šumí šepotem;
jdou davy hrdinů, jež k hvězdné záři spějí,
rod silných, vznešených jde za velikým snem,
dar mládí věčného střehoucí v ňadrech svých,
dech živé rozkoše na ústech žíznivých...
Zde stojím opuštěn, syn orla s holubicí,
blesk síly vadnoucí, svit něhy poslední!
Rmut hoře věčného jak stín jde mojí lící,
svou stopu hlubokou nezmarně vrývá v ní.
92
A zrak můj daleký, jenž ve snách ztracen dlí,
jar mrtvých tesknotu a touhu zrcadlí.
Ó země! Dávný žár tvých vášní, síly, mládí
dnes v moje srdce dých’ jak jarních květů dech,
a duhový jak pták sed’ na mé rámě kradí
a něžný pocel pil na žhavých mojich rtech
a zpíval... V srdci mém jak rosný pozdrav rána
trs zkvetl naděje, jež v žhavém věnci vtkána
do růží mojich snů v ohnivých poupatech!
93